Když se řekne Blake Edwards, většina lidí si asi vybaví sérii o Růžovém panterovi, případně klasiku Snídaně u Tiffanyho. Jenže Edwards toho během své dlouhé kariéry zvládl mnohem víc a zkusil si třeba i hororový žánr, válečnou komedii nebo muzikál. A občas zabrousil i k dramatu. Zamrzí, že tomu poslednímu se nevěnoval víc, protože Dny vína a růží je film, který má pořád co říct. A dovede s vámi zamávat tak moc, že byste si po jeho konci nejradši dali panáka. I když na něj asi nebudete mít ani trochu chuť. 

Jack Lemmon a Lee Remick tu hrají dva sympatické mladé lidi, kteří se poznají, zamilují, vezmou se a za jiných okolností a v jiném žánru by z toho byla příjemná dialogová romance. Jenže oni během toho ještě popíjejí a čím déle jsou spolu, tím víc nad tím pitím ztrácejí kontrolu. Filmů o závislosti na alkoholu, drogách nebo čemkoliv jiném už vznikla spousta, Dny vína a růží se však od těch ostatních v několika směrech zásadně liší. 

Příběh se odehrává na ploše několika let, přičemž s hrdiny vždycky strávíme jen nějaký krátký časový úsek a pak se přeskočí o pár let dopředu. A náhle je nacházíme v úplně jiné životní situaci. Jako kdybyste potkávali kamaráda ze školy, kterého pravidelně nevídáte, jen na sebe jednou za čas narazíte, prohodíte pár slov, řeknete si, jak se máte a každý si pak jde po svých. A vy si všímáte, že vedle toho, že se chlubí potomkem a mluví o šťastném manželství, má najednou o něco horší práci, není moc upravený a působí unaveněji. A o pár let později je to zase o kousek horší. A pak zase a pak zase. Nevidíme tu postupný pád do náruče démona alkoholu, ale spíš epizodky z jednotlivých fází života obou hrdinů, ovšem o to intenzivnější a působivější to je. Na začátku, když se Joe a Kirsten potkávají, jde o relativně mladé lidi plné života a optimismu. Jenže stačí jeden střih a jsou z nich hrdinové s náběhem na alkoholismus, jen aby o půl hodiny později byli doslova na dně. Není to jako jízda z kopce. Edwards hrdiny i diváky spíš postaví nad propast a pak je z ní shodí. 

Důležité však je, že Lemmon i Remick jsou ve všech hereckých polohách a ve všech fázích boje s alkoholem naprosto přesvědčiví. Ať už se drží zuby nehty nad hranicí chudoby (na tu flašku se prachy najdou vždycky), pokoušejí se neúspěšně abstinovat, nebo se rozhodnou oslavit fakt, že už si pár týdnů nenalili a skončí to naprostou katastrofou. Scéna, ve které jde Jack Lemmon hledat schovanou flašku do skleníku a celý ho při tom zdemoluje, je herecky dokonalá a nebude vám u ní dobře. Stejně jako u momentů, kdy se Joe svěří do rukou odborníků. 

Dny vína a růží jsou na šedesátá léta nečekaně nekompromisní a Edwards svoje hrdiny naprosto ničí. Ať už chlastem, nebo tím, že je donutí pohrdat sebou samými za to, jak jsou slabí. A spousta lidí nejspíš tenhle Edwardsův úder na solar potřebovala, protože právě jeho film prý zásadně pomohl k tomu, aby se alkoholici nestyděli požádat o pomoc organizaci jako Anonymní alkoholici. Je to drsné, je to dojemné, je to herecky precizní a pokud odhlédneme od formy, je to stejně intenzivní a krutá podívaná jako mnohem mladší, v jádru ovšem stejně drsné Requiem za sen. Není to hezký film, ale pamatovat si ho budete zatraceně dlouho.