Čtyři lidi si jednoho Silvestra chtějí zahrát na Vočka Szyzlaka a ukončit své věčné trápení. Prominentní ztroskotanec (Pierce Brosnan), teenagerka v depresi (Imogen Poots), zoufalá matka postiženého dítěte (Toni Collette) a floutek, co má nejspíš rakovinu mozku (Aaron Paul). Jenže si vybrali stejnou střechu stejného věžáku ve stejnou chvíli, takže jejich plán přinejmenším ztratil dostatečnou intimitu.

Nakonec se tedy nezabijí a raději se dohodnou, že do dalšího „velkého dne sebevrahů“, tedy svátku svatého Valentýna, založí něco jako klub a pokusí se zjistit, jestli je na tomto světě přece jen něco nedrží.

Pascal Chaumeil dokázal svým (K)lamačem srdcí, že má smysl pro příjemné a nenáročné podívané, což je talent, který u tohoto námětu nemůže vytahovat, pokud si nechce hodně nepříjemně natlouct tlamu. Jak asi tušíte, přesně to dělá a rozjíždí především „příjemný feel good film“, u nějž házíte starosti za hlavu. A natlouká si tlamu.

Využitý námět něco takového nesnese. Sledujeme čtyři ztrápené lidi v šíleně depresivních životních situacích. Poslední na místě je nechat tyto losery zcela bez přesvědčivých motivací a uvěřitelného navázání vztahů nechat skotačit, blbnout a užívat si života, dokonce jezdit spolu na dovolené jak v Sexu ve městě nebo Líbáš jako ďábel. Proč by to dělali?

Scénář sice obsahuje pár zajímavých nápadů, jako když se partička pokouší ze svého příběhu vyždímat mediální slávu, nebo že se film dělí do čtyř kapitol vyprávěných jednotlivými protagonisty, všechny tyto motivy ale přicházejí ve jménu dobré nálady vniveč. Zdá se mi to hloupé a nedůstojné námětu, ač provedeno je vše natolik zručně, že iritovat snímek nezačne. Vlastně si celou dobu říkáte „je to všechno docela fajn, jen abych u toho nedejbože nezačal myslet.“

Jestli vydržíte celý film lidově řečeno „nezapnout mozek“, snad se opravdu můžete „feel good“. Jenže pak vítejte v klubu Zdeňka Trošky pro právo na sledování filmů zcela bez uvažování nad kontextem. A tomu já teprve říkám sebevražda.