Jsou dva druhy lidí. Jedni sem přišli, protože původního Djanga znají a pouští si ho za odměnu pokaždé, když dokončí další kapitolu své příští knihy (zdravíme Dura). Druzí jsou nadržení na Tarantinovu verzi a chtějí slyšet, co všechno italskému kápovi Sergiu Corbuccimu stihnul vykrást. Ale budou mít smůlu, protože Djangové se navzájem příliš nepodobají. V obou najdeme zárodky hnutí KKK, ale italský Django vůbec neoperuje s otroky, hraje ho modrooký Franco Nero a kromě přehnaně kečupovité krve a z dnešního pohledu spíše úsměvné euro-brutality, tu vážně nenajdeme příliš styčných ploch. Tarantinovi dost možná šlo hlavně o použití té neskutečně chytlavé titulní písničky. Během ní vás Corbucci seznámí s hlavní postavou, neutěšeným Západech italského střihu a tajemnou rakví.

Přiznejme si, že rakev a Nerův bohorovný styl, jsou snad jedinými záblesky originality, protože Corbucci si víceméně hraje na Sergia Leoneho. A dlužno dodat, že i bez amerických herců mu to jde hezky od ruky. Do filmu cpe pod tlakem padouchy z obou stran hranice, návdavkem přidává "děvku s dobrým srdcem" a kupí mrtvoly pro jistotu po desítkách. Nikoho vám líto nebude, protože italský kompars vybavil záporáky takovými škleby, že byste většinu Jacksonových poskoků zabili už mezi dveřmi. Výsledkem je mírně nadprůměrný western, který Corbucciho bratr sepsal o vánočních svátcích, přičemž herci na place měli jen pár stránek děje a zhusta improvizovali. Bahno ve filmu není uměleckým záměrem, ale důsledkem toho, že se točilo v zimě. A korunu všemu dává televizní formát, který může být po superširokoúhlých leoneovkách pro řadu lidí šokem, ale věřte mi... do záběru se vždycky všechno vejde.

Může to vypadat, že Corbucci všechno fláknul a jako zázrakem mu to vyšlo. Jenže samotná postava Djanga je natolik ikonická, že kdyby po úvodních titulcích jen zalezla do baru, a tam se hodinu a půl uchlastávala k smrti, diváci by stejně šíleli. V rok premiéry vznikly čtyři neoficiální sequely a chybělo takhle málo, aby římská mládež začala po městě chodit s rakvemi uvázanými za džíny. Celkem vzniklo několik desítek rádoby django-klonů, ale jen dva skutečné sequely (Ať žije Django s Terencem Hillem z roku 1968 a Django Strikes Again z roku 1987 opět s Nerem). Corbucciho úlohu ve spaghetti westernech zastínil ve zbytku šedesátých let sám velký Sergio, ale Djangovi už slávu nikdo nikdy nesebral.

Pratáta macho westernů teď díky Tarantinovi získá opět trochu pozornosti. Omrkněte ho, možná si konečně uvědomíte, kdo je ten vousáč, kvůli kterému má John McClane ve druhé Pasti tolik starostí. Franco Nero sice hrál v poslední době i v hodně podřadných filmech, ale jeho cameo v novém Djangovi naznačuje, že charisma se neschová v žádném věku. Možná by ho měl Stallone obsadit do třetích Expendables. A dát mu kvér hodný Djanga. Tj. něco z čeho i Terry Crews zbledne závistí.