V redakci jsme, co se týče Bridget Jonesové, názorově poněkud rozpolceni. Zatímco Hlad je ze hry, protože od přírody nenávidí Renée Zellwegger, částečně i díky samotnému charakteru Bridget, který z ní udělal na pár let hvězdu první kategorie, u ostatních se vlažné fandovství liší podle číslovky. První Bridget byla příjemným překvapením, podobně jako kniha nahlížela na romantiku zpoza bombarďáku velikosti XL a svým laskavým britským humorem a skvělým obsazením oslovila nejen ostrovní, ale rovnou celosvětové publikum. Byla z toho megahitovka a jeden z opěrných bodů britských romantik, na které se rádo vzpomíná. Následná dvojka bohužel stihla nasekat všechny možné sequelové chyby a celý koncept rozmělnila, čemuž pomohla i řada náhražek, včetně českých (Líbáš jako bůh, dokonce i televizní gastrohoror Deník Dity P. si z Bridget hodně půjčoval). S takhle rozehranou plichtou se možná ani nevyplatí po letech nastupovat do prodloužení, ne? Režisérka jedničky Sharon Maquire to přesto riskla.

Třetí film naštěstí nemá vůbec nic společného s poněkud kontroverzní třetí knížkou o Bridget, ačkoliv základ scénáře napsala samotná autorka Helen Fielding. Film vychází z jiného nápadu a svým způsobem jednoduché myšlenky, že otec je vždy nejistý. Posunuli jsme se o dvanáct let dopředu, Bridget už pár let není s Darcym, který je nyní ženatý, je sice docela hubená (a pod plastikami jen těžko hledáte původní roztomilý kukuč Renée Zellweger), ale pořád stejně nešťastná a ztřeštěná, což vede k osamělé oslavě třiačtyřicátých narozenin s nakřivo zapíchnutou svíčkou ve zvětralém muffinu.

Úvod je samozřejmě spíš rychlou vysvětlovačkou a usazením do původních kolejí, ale všechno jde poměrně hladce, včetně Bridgetina víkendového výletu do Glastonbury, který má vyžehlit její nastupující depresi z pokročilého věku a nové šéfové. Tady Bridget svým typickým způsobem zabloudí do stanu povolného miliardáře a Zuckerberga online seznamek, kterého hraje Patrick Dempsey jako oživlého McDreamyho - prostě ideálního, nechutně bohatého, pozorného a krásného boyfrienda, který je zdánlivě bez chybičky. Bridget se s ním vyspí a ráno uteče z prázdné postele, než stihne tajemný James přispěchat se snídaní á la Pretty Woman. Typické.

O týden později Bridget potkává na křtu dítěte kamarádky Darcyho, zjistí, že se rozvádí a v návalu emocí se s ním taktéž vyspí. Tohle všechno se odehraje v úvodních dvaceti minutách, abychom měli uhnětenou základní zápletku. Nastal zázrak a dítě je na cestě. Jenom ten otec je nejistý a ani jeden z kandidátů vlastně neví, že se o něco soutěží. Oba mají pocit, že v Bridget zažehnuli plamínek lásky a náležitě se snaží zapůsobit - každý svým typickým způsobem.

Co dělá ve filmu Dempsey a proč tam není Hugh Grant? Na to se musíte zeptat Granta. Vyjednávání zřejmě nedopadla, a tak ho scénář hned v úvodní scéně zabil podobně jako Xandera Cage v druhém xXx. Tam to ovšem nebylo úplně definitivní, takže kdo ví... počkejte si až do konce filmu. Jak to dopadne ale spoilerovat nebudu, ačkoliv tehle závod na porodní sál netěží ani tak ze zvratů nebo hlubokých myšlenek, jako z návratu k původní formě.

Obsazení je až na chybějícího Granta naprosto parádní a Dempsey přináší do hry nový prvek, i když samozřejmě tahá za kratší kus provazu (kdo si vzpomene na Sweet Home Alabama, ten možná i rozluští tajenku vyvrcholení snímku) proti jako obvykle perfektnímu Darcymu, kterému podvědomě fandí nejen Bridget, ale i většina dam v publiku (a po Kingsmanovi možná i chlapů). Pomyslným vrcholem je pak "porodní bába" Emmy Thompson, která si film tak trochu krade pro sebe. Není divu, když razantně přepisovala scénář a nechala si poradit i od Richarda Curtise. Nebylo to poprvé, co Emma sahala do timingu vtipů a tunila pověstný britský humor, ale povedlo se to na jedničku a hlavně díky ní dvouhodinové Dítě Bridget Jonesové tak skvěle odsýpá a stihne naplnit velká očekávání i sekat po hlavě břitkou satirou newspeakové manažery, nejnovější porodní trendy, hipsterské výkřiky do tmy i Pussy Riot. A všechno přitom působí kompaktně a tak nějak oldschoolově.

V tlejícím žánru působí návrat Bridget jako příjemné překvapení, ač sází především na osvědčené fóry a spolehlivá řešení. Spíš než o obsah jde o formu, kterou mají Britové stále jedinečnou, utuženou léty praxe a dokonalým komediálním načasováním. Dítě Bridget Jonesové je tak mnohem spíše žánrovým vrcholem sezóny než zbytečnou dojnou krávou. Až čas samozřejmě ukáže, zda to není jen smířlivá spokojenost po nepovedené dvojce, nostalgické růžové brýle nebo syndrom jednookého mezi králi, ale smát se budete od srdce a v té satiře a válce proti výdobytkům moderního věku najdete jen minimum bolestného zmatení, které obvykle nastává, když padesátníci píší vtipy o mileniálech. Kdo by čekal, že zrovna Bridget Jones bude rozfoukávat vyhasínající oheň romantických komedií? Díky za ty dary.