Dovolte na úvod citaci kultovního monologu, který ve filmu zazní dokonce dvakrát: „Vím, na co teď myslíš. Vystřelil pětkrát nebo šestkrát? Upřímně řečeno, v tom rozrušení mi to úplně vypadlo. Jenže tohle je Magnum 44, nejsilnější pistole na světě, která by ti rozstřílela hlavu na cucky. Tak se radši sám sebe zeptej:´Je dneska můj šťastný den?´Je nebo ne, hajzle?“Jako diváci už více než třicet let víme, že správná odpověď je ne. Jakkoli bodycount Drsného Harryho dosahuje na dnešní poměry jen slabého čísla sedm, patří postava sanfranciského policajta Harryho Calahana spolu s newyorským Frankem Serpicem (Serpico, rež. Sidney Lumet, 1973) a Jimmym Doylem (Francouzská spojka, rež. William Friedkin, 1971) k nejzavilejším ohařům nixonovské Ameriky, kteří nedají zločincům vydechnout, dokud nestojí s želízkami na rukou před váhami zákona a nebo před nimi v tratolišti krve neprosí o milost. A přitom tento film nikdy nemusel vzniknout v podobě, jaký je známe dnes: producentům se Eastwood moc nezamlouval, protože byl prakticky neznámý (dolarová trilogie se zřejmě nepočítala, stejně tak Eastwoodův režijní debut Zahrajte mi Misty;) a prý pro velké projekty neprověřený a raději chtěli Franka Sinatru, Paula Newmana, Johna Waynea či Steve McQueena, kteří v té době byli typickými plakátovými jmény. Než se na režijní sesli uhnízdil Don Siegel, počítalo se s Irvinem Kershnerem či Sydney Pollackem. V případě scenáristů to bylo také poměrně barvité - jistým dílem přispěli (budoucí režiéři) Walter Hill, Terrence Malick, John Milius, aby jej nakonec k finální podobě dotáhli Dean Riesner a Rita a Harry Finkovi.

I přes tyto čachry se nakonec podařilo natočit maximálně úspěšný film, který patří základním kamenům klasické kriminálky a je dobrou ukázkou úspornosti a režijního mistrovství. Siegel prý točil každý záběr na první pokus a natáčení skončilo mnohem dříve, než studio Warner předpokládalo. Jeho režie je přímá, bez kudrlinek a zbytečně efektních záběrů (dnešní draci by z honičky se školním busem vytěžili mnohem více), mnohy nasnímán objektivy s dlouhým ohniskem, takže nevidíme detaily. A přesně takový je sám Harry. Ten nám v celém filmu umožní jen jediné nahlédnutí pod svou slupku (dialog s ženou jeho zraněného parťáka). Možná bychom dnes řekli, že Drsný Harry má má jednoduchý a schematický děj, přesto však zprostředkovává jedinečný divácký zážitek svou nekompromisní přímostí. Takže malá korekce: Siegel možná nepoužívá zbytečně efektních záběrů, ale přesto kýženého efektu dosáhne a film vám nedá mnoho příležitostí, abyste se začali nudit. Velmi atraktivně také působí zachycení atmosféry amerického velkoměsta počátku 70. let, kde se mísilo nespočet kulturních proudů, jevů a tendencí. Mimo jiné i sexuálních. Tolik nahých těl jako v Harrym se už dnes v žádném thrilleru neobjeví. Ne nadarmo už v dnešní hantýrce obraz „muže s velkou zbraní“ nepotřebuje dalšího komentáře ;)

První díl Harry patří dodnes ke klasice, u těch následujících klesala úroveň tak rapidně, že díl poslední, Sázka na smrt (1988), jímž se s námi Harry rozloučil, již vzbuzuje spíše smích. Sedmdesátá léta měla v žánrech thrilleru a kriminálky sakra něco do sebe. Dnes bychom řekli, že byla „oldschoolová.“ Jenže to, co je dnes nálepkou pro tvůrčí prostředky, které se obejdou bez CGI a všech možných technických vymožeností, tenkrát nikdo nedělal kvůli tomu, aby vypadal retro a „oldschoolově.“ Tenkrát to bylo to nejautentičtější, co bylo po ruce. A možná právě proto tyto filmy dodnes tak působí. Divácká cesta proti proudu času ke kořenům žánru se tedy rozhodně vyplatí. Uvidíme, jak si s příběhem o řádění masového vraha Zodiaka, jímž je Drsný Harry lehce inspirován, poradí David Fincher. „Vím, na co teď myslíš...“