Moderní supermanovská liga pro nové tisíciletí vedená Ethanem Huntem a Jamesem Bondem, získává dalšího parťáka, který rozsévá mezi své protivníky testosteron a mezi diváky adrenalin – poněkud dravějším způsobem. Tam, kde býval starý John odvedle, co se s bosou nohou honil skrze střepy, stojí dnes poněkud starší, ale stále vitální chlapík, který řídí kamiony pod bortícím se mostem a skáče po stíhačkách, jako by se nechumelilo. Ano, přízemnost a rozum 80. a 90. let je tatam. CGI vládne světu a lépe už zjevně nebude. Ale i v téhle dekádě a s režisérem, který onanuje nad digitálními vlkodlaky, je John zpátky ve skvělé formě a rozhodně nedělá sérii ostudu. Takže, ano, povedlo se to.

Bohužel, zvyk je železná košile a takový ten pocit, že Bruce Willis je zase drsňák John McClane, přestože v poslední roli skoro oblékal důchodcovské papuče, potřebuje chvíli ke vstřebání. Úvodních dvacet minut (především expozice u auta s dcerou) je z diváckého pohledu poněkud nejistým návratem k postavě, která má trousit hlášky a ne se tak moc starat o rodinu. Hned po první přestřelce vás nicméně udeří do čela starý známý pocit a nezbývá než se Wisemanovi omluvit, že jste mu nevěřili. John vede monology, směje se tím svým typickým způsobem, krvácí tím svým typickým způsobem, říká „oops“, hláškuje a vůbec dělá všechny další věci, na které jsme zvyklí. A stále bytostně nesnáší všechny technická udělátka. To se hodí do krámu jeho parťákovi v podání Justina Longa, jemuž chlapci z Nokie asi budou ještě léta posílat tisíceré díky, protože díky jejich komunikátoru prakticky non-stop hackuje satelity a programuje. Což vypadá cool, pokud nad tím nepřemýšlíte.

Pokud nad tím přemýšlíte, dostáváte asi největší slabinu filmu, která se ale v podstatě – vzhledem k tématu a širokému spektru diváků - nemohla prezentovat jinak než jak se prezentuje. Mluvím o nápisech „nahrávám hackovací algoritmus“, „přenáším virus“, „loguji se do databáze FBI“ a přeprogramování kompilovaných aplikací v řádech vteřin. Nevím, nakolik to bude vnímat běžný divák, ale tipuji, že i lehce nadprůměrnému uživateli PC budou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. I když to chápu, mrzí mě, že v těchto bodech scénáře nejde nějak logicky vidět, co se vlastně děje, jestli je to náročné a zda je to vůbec jakýmkoliv způsobem možné. To, že Justin Long zběsile ťuká do klávesnice a hovoří o tom, jak „hackuje“ a „dekryptuje“, je sice fajn, ale v podstatě nevím, co si pod tím mám představit. Když se mu pak podaří zrušit vypnutí elektřiny pro 95% rozlohy města, kývnu nad tím hlavou, ale v podstatě by mi bylo milejší, kdyby John začal do všeho střílet a tím vyřadil ovládání z provozu. Přesně to tak nějak vždycky k Pastem patřilo – chytře vymyslet, jak z toho ven a divák si řekl „to tě napadlo dobře, Johne, jsi jednička“.

Kdyby ale nebylo výpočetní techniky, nebylo by několika skvělých hlášek, narážek na kulturu geeků a především Kevina Smithe alias tajemného Warlocka, který žije se svou mámou a velmi pravděpodobně nikdy nesouložil. Justin Long si své výpočetní hřiště užívá a alespoň zdánlivě navozuje pocit, že je Johnovi platný a místo v tomhle filmu si zasloužil. Navíc ten výraz ve tváři vždycky když se kluk od počítačů zeptá drsňáka McClanea, jestli už tohle někdy zažil… to je must-see. Koho pak ve finále zajímá, že z logiky se tenhle svetr neupletl a John má trochu víc štěstí a dispozic než obvykle – důležité je, že Willis do toho pořád dává všechno a dokáže se přizpůsobit.

A to, že co se týče akce, tady McClaneovi um a nápady pořád nikdo nekrade. A Wiseman ho navíc ve všem vydatně podporuje - i když trochu více stříhá (to je samozřejmě hlavně proto, že Willis už přece jen není mladík), v podstatě nejde věřit tomu, že se k režii nejdůležitějšího pokračování současnosti dostal stejný člověk, který stojí za Underworldem. Těsné záběry u aut křižujících pruhy dle momentálních dispozic, kamera shora zabírající vrtulník a pod ním přeplněné ulice či konfrontace dopravních prostředků, které se většinou pohybují po zcela odlišných komunikacích, je přesně to, co tu dneska chybí a žádný z režisérů nenabízí. A Wiseman paradoxně ten závan chvílemi nabízí ve zcela krystalické podobě. Příchuť osmdesátek a raných devadesátek, kde se skoro všechno dělalo pěkně postaru a vypadalo to dobře. Tenhle styl pak mixuje s tím, co má rád a co je přece jen pořád jeho rukopis – a až na megalomansky přepálené finále s provařenou stíhačkou v podstatě všechno do konceptu „nového McClanea“ zapadá výborně.

Záporák, alfa a omega Smrtonosných pastí, se od minule pochlapil minimálně tím, jak důstojně a „fyzicky“ zemře (žádné výbuchy helikoptér). Timothy Olyphant však minimálně ve dvou chvílích dokazuje, že i jinak do tohoto dílu patří a bez hnutí jedinou vráskou nejednou Johnovi řádně zatopí. Je to férová bitva dvou velikánů z opačných konců barikád, s hmatatelným oboustranným respektem i jakousi úctou (přestože se strašně chtějí zabít), přesně jak to k žánru patří. Jeremy Irons dostává zpětně pořádné K.O. a palec dolů. (Mimochodem, Timothy Olyphant je syn Billyho B. Thorntona! To mi sakra nikdo nevyvrátí ;). Naprosto stejná dikce, mimika i barva hlasu… nikdo si toho nevšímá? ;)

Podtrženo, sečteno: Smrtonosná past 4.0 je důstojným završením (?) skvělé série, jedním z jasných tahounů letní sezóny a zároveň asi nejlepším akčním filmem současnosti. A co je na něm vůbec to nejlepší – duchem se Wisemanovi podařilo dostat celý film zpátky o těch dvacet let, aby se důstojně vyřádil prostřednictvím toho, co umí za pomoci současných udělátek. A Willis by klidně zvládl ještě jeden díl.

Dobrá věc se podařila, tajná přání se vyplnila. Nezbývá než pateticky zvolat: Vítej zpátky, Johne!

P.S. PG-13 rating sucks! Pokud se McClaneovi zakáže říkat věci, které říkat musí, je to k vzteku. Nebo vám obyčejné „Yippie-ki-yay, mother!“ stačí ke štěstí?