S nudnými až křečovitými životopisy každý podzim počítáme. Stejně jako s tím, že němečtí režiséři mají většinou velmi specifický smysl pro humor. Oliver Hirschbiegel se může do konce světa ohánět Pádem Třetí Říše (tím spíš, že na YouTube jeho Hitler stále vede spokojený a plodný život), ale jeho Diana má pocitově mnohem blíž bezpohlavní Invazi. Jestli od ní čekáte šokující nová fakta, rozsáhlé konspirace nebo srdceryvné okamžiky, musím vás zklamat. Je to vlastně jen hodně neobratně zamaskovaná červená knihovna, ve které se mytizovaná princezna občas chová jako Bridget Jones, občas jako šlechetná žena (nikoliv jako šlechtična, bacha na ten rozdíl), ale většinou má nejblíž náctileté holce poblázněné hormony. Výsledek je dalek představám britské královské rodiny, Dianiny rodiny a všech jejích známých i neznámých partnerů. To z něj ale ještě nedělá film, který bezpodmínečně musíte vidět.

Pokud nemáte doktorát z britské historie nebo pravidelně nekonzumujete ostrovní bulvár, zřejmě o Dianě víte jen to, že se věnovala charitě, odminování většiny Zeměkoule, a dost těžce nesla nevěru svého chotě, prince Charlese, a odloučení od svých synů, které si nárokovala britská královská rodina jako součást svatebního věna. Celé to skončilo nějakým tím románkem se synem jednoho z nejbohatších britských podnikatelů, Dodim Al Fayedem (ano, není to zrovna rodilý Brit), a honičkou s paparazzi, která vyústila v bouračku a smrt obou milenců.

Tuhle pasáž ve filmu neuvidíte a Dodi Al Fayed se v něm objeví asi na pět minut. Snímek nám místo něj předhazuje kardiochirurga Hasnata Khana (Sayid ze Ztracených, s kratším účesem, větším břichem, ale překvapivě nezměněným sex-appealem), do něhož se Diana zamiluje jako školačka. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Hmm, to by mohl být problém.

Velký problém, protože jejich romance je ohraná a některé její zákruty nebezpečně připomínají průhledné romantiky z osmdesátých let, kterým se vše tolerovalo, protože hrdinové byli mladí a nezkušení středoškoláci. Tady se ovšem banální podzápletky se skrýváním vztahu před veřejností střídají s ještě klišovitějšími sólovkami, ve kterých zubožená Diana za zvuků klasiky/jazzu/opery kouká do dáli, případně se bosa prochází po Windsorském zámečku a "pluje ve svých hořkosladkých pocitech".

Melancholie upečená z odloučení od svých synů a nově nalezeného hlubokého vztahu je tak slabým kalkulem, že se budete v kině opakovaně kousat do předloktí, abyste něco cítili. Ale nepomůže to, protože sledujete jen šikovného indického doktora, kterého blondýna z Londýna balí s umanutostí šestnáctky, jíž poprvé dovolili vycházky z dívčího internátu.

Přehrajte si trailer Moc tomu nepomáhá ani Naomi Watts v roli Diany. Tolik se snaží napodobit akcent a charakteristické špulení rtů, že zapomíná princeznu prodat divákům i jinak než gesty. Sledujeme tak střídavě podivně načesanou a zplihlou třicítku, která se po rozvodu snaží oklepat a skočí na prvního chlapa, kterému jde něco od ruky. Kontext vztahu však divák vůbec nevnímá a královská rodina v ději vůbec nevystupuje, takže veškerý tlak a zákulisní pikle jsou prezentovány pouze jednou stranou a stávají se tak jakousi virtuální hrozbou. Ve chvíli, kdy se začne blížit osudný vjezd do tunelu (teď skutečně nemluvíme o metafoře sexuálního styku), je divák v takovém kómatu, že už by ho nevzbudil ani Hirschbiegelův krajan Emmerich.

Škoda plýtvat elektrickým proudem na tuhle zástavu, a on se o to film ani nesnaží. Dodi Al Fayed do závěru nakráčí jako komparsista, co si spletl ateliér. Stejně nepatřičně pak působí kardiochirurg, který přichází před Buckinghamský palác položit květiny. Pusťte si Královnu s Helen Mirren, která právě květinovou ofenzívou veřejnosti po smrti Diany začíná, a dozvíte se v jedné krátké scéně mnohem víc než z Hirschbiegelova dvouhodinového přešlapování.

P.S. Když loni Naomi Watts uniknuly sošky za vynikající Nic nás nerozdělí (Impossible), trochu mne to zamrzelo. Pokud se však za Dianu dočká byť jen nominace, bude to výsměch opačným směrem.