Strefovat se do filmu jako je Date Movie je tákhle lehké. V podstatě cokoliv, co vás napadne k potenciální kritice libovolného filmu, zde můžete zúročit takřka královsky. Špatně je tu totiž naprosto všechno. Ale pěkně popořádku.

Shrňme si nejprve fakta: Strašnej doják stál přesně 20 miliónů dolarů a nehledě na jeho kvality, teenageři na něj táhnou v davech a sypou peníze do kasiček producentů zpátky velice ochotně (aktuálně má film jen v Americe nasbíráno 48 milionů). Proč by se od výroby podobných filmů upouštělo, když jsou tak výhodně prodejné? Tady už se bohužel nad kvalitou pozastavit musím - co na to my, diváci, kteří od filmu chtějí víc než 70 minut (přesně tolik Strašnej doják má) nechutností a scén, které by napadly i pětileté děcko po schroupání čítanky? Máme jen tupě zírat a doufat, že to příště dopadne líp nebo nastoupit cestu revolty a takové filmy prostě nepodporovat? Co se týče mě, mám poměrně jasno… škoda, že Američané mají tak zalepené mozky fast-foodovými drinky. Nedivil bych se, kdyby to dvojka Date Movie stihla do kin ještě do konce prázdnin.

No nic, pojďme k samotnému filmu. Date Movie je ultimativní parodií na všechny romantické komedie posledních, řekněme 16 let (aby se nám tam vlezla i citovaná Pretty Woman). Nejde jen o dialogy, ale samozřejmě i doslovné citace celých scén a hudebních témat. Bohužel v drtivé většině případů jde o citace zcela strohé, tedy zcela postrádající nějakou inovativní myšlenku (chlápek s velkým nosem a vzhledem Owena Wilsona přijde dvě minuty po svatbě a ptá se, jestli by se tu nedalo něco „crashnout“), či naopak citace přepointované, kde je dobrý nápad použit pro jistotu třeba desetkrát („sirénové“ flashbacky před soubojem a la Kill Bill). To je hlavní studnice vtipu a smíchu v Date Movie, z níž tvůrci ždímají co se dá, přestože je to v lepším případě jen trapné, v tom horším naprosto mimo.

Scénář nebo jemu aspoň něco vzdáleně podobného ve Strašnym dojáku bohužel neexistuje. Je tu jen kupa nesourodých scén, které nemají absolutně žádné provázání a jde v nich většinou o to, že někdo dostává něčím do hlavy či dělá legrační obličeje na kameru. Když už to bylo natočeno, hodíme to tam, řekli si pak asi tvůrci, přestože v těsném závěsu následuje scéna, která s tím nemá zhola nic společného. Parodie nejsou parodiemi, humor není humorem, ale křečí. Zajímalo by mě, jak moc se scenáristé u psaní bavili a kolik jointů u toho vykouřili. Na mě se ta dobrá nálada bohužel nepřenesla, stejně jako na dvacet ostatních lidí na novinářské projekci, kteří se to rozhodli předčasně zabalit (do konce jsme vydrželi čtyři).

Ale to jsem se ještě nedostal k našim oblíbeným tělesně-tekutinovým taškařicím. Už jsem si myslel, že je jim ve filmech dávno odzvoněno, ale ve skutečnosti to bylo jenom tím, že už jsem dlouho nebyl v kině ;). Inu, dovolte mi vypíchnout ty nejchutnější zástupce z žebříčku „TOP 5 aneb jak to vidím (prdím / zvracím) já“: Pátou pozici hrdě hájí obrovská chlupatá bradavice, na níž je kydána vydatná porce jakéhosi majonézovitého roztoku. Gurmánská lahůdka pro otrlé. Čtvrtou příčku obsadilo pojídání hrudního ochlupení a jeho následné zvracení ve zpomaleném záběru s vydatnou podporou asi 5 litrů slin. Místo třetí si pro sebe uzmula minutová toaletní scéna kočky se zaraženými větry a průjmem, jehož barvitě podané zvukové echo mi ještě teď jemně tiká pravým okem. Stříbrná medaile patří téže kočce, nejprve olizující jazyk seschlé mrtvole, posléze souložící se seschlou mrtvolou. Místo první, absolutní vítěz – hnípání beďaru kleštičkami a jeho následný výstřik na zrcadlo. Ňami jako od mámy!

Jak vidíte, tvůrčí invence opravdu není přespříliš komplikovaná a ve své podstatě se omezuje na to, co by vás jako první v té které scéně napadlo a to kolikrát hlavně proto, že už jste to viděli v jiném filmu. Otřesné dialogy, omezující se většinou opět na citace, hromadně ustupují „humorným“ tanečním výstupům a hudebním vložkám, kteréžto jsou tolik „in“ a „MTV“, aby tvůrci nebyli nařčeni z toho, že nejsou dostatečně cool (nenechte se napálit, nejsou). Zazní neprofláklejší hudební hity posledního kvartálu, strefuje se tu do aférek uplynulého půl roku a přitom padají hlášky jako z pravěku. Date Movie je klasická rychlokvaška, nad kterou se někdo ještě možná za rok pozastaví, ale za pět sedm let ji zaručeně nepochopí. Rychlokvaška, na níž je vidět, jak moc chtějí být všichni bohatí a že jsou ochotní jít přes opravdu hodně mrtvol.

Zasmál jsem se jednou. Brečel nespočetněkrát. Parodie, kam se řítíš? Kde je ta dávka zdravého humoru, jak nám jej servíroval Jim Abrahams a jeho pobočníci? Kde je míra obhroublosti tělesných legrácek? Kam budou tvůrci pro trochu zisku ještě ochotni zajít? Ani při pohledu na hodnocení čtvrtého Scary Movie se bohužel nezdá, že by nás čekala nějaká zvláštní spása. Je mi z toho neskonale smutno, ale asi bych už parodii definitivně odpískal než sledoval podobné výzvratky typu Date Movie.