Je tomu pár dní, co se do českých kin po více než 20 letech vrátila slavná Bridget Jones s tváří dvojnásobně oscarové Renée Zellweger. Stalo se tak v rámci kultovek v kině, a jak Cival správně poznamenal v trailerovém popisku, koná to tvůrcům nadcházejícího čtvrtého filmu tak trochu medvědí službu, protože ať se vám sequely líbí sebevíc (dvojka se dá přežít, trojka byla k překvapení všech super), lehkosti, hravosti ani vtipnosti jedničky se žádný nevyrovná. A soudě dle ukázky na čtyřku si troufám tvrdit, že to nezvládne ani ta. Na druhou stranu, jak si v dnešním V.I.M. vysvětlíme, existuje pro to nejspíš dobrý důvod.

Původní titulek „nestárnoucí romantická komedie“ jsem nakonec mírně změnil, protože ačkoliv v jádru tenhle slavný prostřední film z Curtisova legendárního scénáristického triptychu na přelomu milenia (Notting Hill -> Bridget -> Láska nebeská) opravdu funguje dodnes, ne všechno z něj dozrálo tak, jak bychom si asi přáli. O tom ale za chvilku. Nejdřív totiž musí přijít slova chvály, která si tenhle kouzelně láskyplný film zaslouží.

Přestože se nepyšní tak poutavým propletencem příběhů jako Láska nebeská, ani nedisponuje tak unikátní romantickou zápletkou nebo tak výrazným zasazením jako Notting Hill, může se naopak opřít o jeden z nejnahláškovanějších scénářů s těmi nejhumornějšími scénami a nejdojemnějším závěrem. Dost pomáhá, že Zellweger promlouvala k divákům dávno předtím, než si na to Ryan Reynolds vytvořil monopol. Ne snad, že by tady doslova bořila čtvrtou zeď, ale jako protagonistka a zároveň vypravěčka Bridget řadu situací sama pohotově komentuje, čímž divákům otevírá aspekt svého života, který nikdo jiný nevidí. Možná i proto s ní pak zároveň všechny její (ne)šťastné momenty prožíváme o to silněji.

A když říkám prožíváme, tak tím myslím fyzické pociťování trapna z toho asi milionu nezáviděníhodných situací, do kterých se Bridget, ať už svojí mírnou nešikovností, prostou povahou nebo jen proto, že to tak scenáristé a knižní autorka vymysleli, dostane. V angličtině existuje takové hezké slůvko cringe. Deník Bridget Jonesové je doslova definicí toho slova, nikoli však v tom špatném smyslu – naopak. Tohle trapno dokáže pokaždé zaručeně rozesmát. V drtivé většině případů navíc vede k momentům, u kterých vás později zahřeje u srdíčka, takže si to bez něj už zkrátka nelze představit. Což mimochodem platí i pro účast Colina Firtha s Hugh Grantem, jejichž vzájemné interakce zde patří k vrcholům celého filmu (zejména ten druhý si po Notting Hillu svoji „záporáckou“ roli extrémně vychutnával).

A jasně, bez angažovaného výkonu hlavní herečky by to celé bylo poloviční, a tady opravdu patří Zellweger velký klobouk dolů za to, s jakou vůlí a ochotou se v roce 2001 ne moc lichotivě popisované titulní role zhostila. Tady už by se asi hodilo říct, že to, jak film portrétuje hlavní postavu, je zpětně přinejmenším zbytečné, spíš ale jednoduše nevhodné. Neustálé omílání váhy a celková posedlost vzhledem všech žen ve filmu je něco, co zpětně trápí i samotného Curtise, a je dobře, že se tomu autor scénáře nevyhýbá. Jen pro zajímavost, Bridget má ve filmu vážit zhruba 63 kilo, z nějakého důvodu je na ni ovšem nahlíženo jako na „baculatou“ a někoho, kdo „by měl zhubnout“.

Těch problematických věcí, zejména co se různých dialogů týče, tam je samozřejmě víc, ale smyslem tohoto textu není se v tom teď hrabat. Je sice bizarní, že o filmech z roku 2001 musíme říkat, že to byly produkty své doby, ale ono je to opravdu už skoro čtvrtstoletí. Stačí si porovnat fotky tehdy a dnes u různých celebrit, nebo se podívat, jaké telefony byly tehdy v módě. Zkrátka doba se změnila, my všichni jsme ušli dlouhou cestu, a Deník Bridget Jonesové je jednoduše jedním z těch filmů, které v určitých ohledech zestárly o něco víc, než by bylo zdrávo. A není nic špatného na tom si to přiznat.

Pak je tu ale taky ta dokonalá atmosféra perfektně vystihující trable při randění po třicítce, boží soundtrack, dost možná jedna z nejrealističtěji zahraných filmových bitek, zábavné a nečekané zvraty. Především ale tuna vyloženě roztomilých, dojemných nebo jen překvapivě lidsky obyčejných momentů, jako jsou hovory s tátou, zlomené srdce z nevěry, velice autentická novoroční předsevzetí (tím, že absolutně nefungují) a tak dále, díky nimž prostě Bridget jako romantická komedie nádherně šlape i po letech. Pro mě osobně je to pak volba číslo jedna, kdykoli potřebuji zvednout náladu, procvičit koutky úst nebo jen oprášit svůj vnitřní cringe detektor, který nikde jinde nepípá tak často a tak nahlas, jako u sledování tohoto filmu. A já ho za to miluju. Pokud jste tedy stejně jako já teď dostali chuť si tuhle ikonickou britskou romantiku připomenout, ale v kině jste ji nestihli, najdete teď všechny tři díly třeba na Voyo.