Zesnulý Donald Sutherland za sebou nechal úctyhodnou filmografii čítající 140 filmů nebo 40 seriálů. A vzhledem k tomu, že prakticky v každé roli či štěku byl vynikající, je velice těžké vybrat pouze jedno VIMko, které by v plné šíři připomnělo jeho talent a všestrannost.

Po dlouhém zvažování padla volba na Den kobylek. Řečeno s klasikem, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Schlesingerův velkofilm o hollywoodském pozlátku totiž rozděluje diváky i po takřka 50 letech od premiéry. Zatímco jedni mu vyčítají, že vykastroval mimořádně břitkou knižní předlohu (vyšla i několikrát česky), druzí jej naopak cení za nesmlouvavost, s jakou nastavuje továrně na sny zrcadlo.

Příběh jsme přitom viděli mnohokrát – nadějný mladý umělec s ideály i s pravou americkou dravostí přijíždí do pulzujícího L.A. 30. let. Nastěhuje se do levného pronájmu a Hollywood tak vidí primárně očima lidí, kteří žijí na okraji a čekají na svou šanci, či vzpomínají na doby, kdy jim šance proklouzla mezi prsty – druhořadá herečka Karen Blacková se svým otcem, bývalým kabaretním umělcem, protivný spratek se svou panovačnou matkou a mnozí další. Jediný, kdo se vymyká, je účetní Homer Simpson, kterého si vystřihl právě Donald Sutherland. Ani tento výkon si od Akademie nevysloužil ani nominaci na Oscara, stejně jako všechny ostatní, což lze zpětně brát za kuriózní opomenutí.

Jeho až přespříliš slušný nekňuba opravdu nezapadá mezi ostatní panoptikální kreatury a snaží se jen přežít, aniž by porušil své mravní zásady. Fenomenální Sutherland ho pojal jako postavu vzbuzující lítost, ale i naději, že ne všichni v onom městě mohou být zkažení, pokrytečtí a marnotratní. Plachý Homer je střídavě smutnou i zábavnou figurku, aby se v závěru veškerá jeho potlačovaná agrese, sexuální frustrace i pocity zneuznání naakumulovaly v mimořádný výbuch odpudivého násilí, které je přece jen plné satisfakce. Sutherland ve všech těchto polohách přechází bez přehrávání či náznaků karikatury. Snad právě proto je po zásluze potrestán v jednom z nejhrůzostrašnějších finále. Den kobylek se v posledních 20 minutách překlápí do děsivého hororu, v němž se továrna na sny mění na noční můru, v níž si kobylky z řad konzumentů/diváků berou, co je jejich.

Den kobylek je takovým anti-Babylonem – tam, kde Chazelle v závěru vyměkne a v působivé montáži nás uchvátí všemi těmi krásnými okamžiky, které nám Hollywood daroval, Schlesinger zůstává nesmlouvavý a v biblické aluzi vidí Hollywood jako zosobnění těch nejhorších a nejodpudivějších lidských vlastností, které bez milosti sežerou vše dobré, co jim přijde do cesty – od kytky ve zdi po středostavovské dobráky.

Den kobylek je totiž právě tím typem filmů, které mohly vzniknout jen během Nového Hollywoodu. Britský novovlnní režisér, zvyklý na levná provokativní sociální dramata, dostal po úspěchu Půlnočního kovboje bianco šek na mimořádně opulentní satiru o tom, čím z duše pohrdal – Hollywoodem. Divácky nepřívětivý film v kinech mimořádně pohořel a Schlesinger se vydal cestou malých dramat a thrillerů, které až s výjimkou Maratónce už jen prošuměly. Nutno však říct, že Schlesinger svého rozhodnutí kousnout do ruky, která ho živí, zřejmě nikdy nelitoval.