Mimozemšťan pro minulé století neovládal psychokinezi, ani nepřeměňoval mrtvé lidi zpátky na živé. Byl to docela obyčejný chlapík, který ve věku 78 vypadal na 38 a ve slušivém saku byste mu možná řekli ještě o pár let míň. Jeho robot nebyl výkřik moderní techniky, ale trochu větší chlapík oblečený do něčeho mezi stříbrnou gumou a molitanem. Diváci v roce 1951 a byli i ze všeho značně paf a není se čemu divit. Podmanivě natočený přílet létajícího talíře je výkřikem „digitálních triků“ té doby a bohatě stačí na to, abyste z hrdiny-nehrdiny jménem Klaatu měli respekt po celých devadesát minut.

I bez toho příletu by to ale šlo. Michael Rennie (Klaatu) je štíhlý elegán, překupující vědomostmi i charismatem, a věřili byste mu první poslední. A pravděpodobně chápete, že na vtipy nemá čas. Na rozdíl od moderního pojetí s tunami armádní techniky, digitálních efektů a zbytečných postav pro rok 2008, vychází původní Den z jednoduché premisy – velký efekt dělají malé skutky. Dopočítání rovnice (v nové verzi na něj taky dojde) i pouhý rozhovor o tom, kterak se hrdinovi zlomek času vyléčila střelná rána, stačí dát postavě stručný a jasný rozměr, který nepotřebuje další pozlátka. Pochopitelně, na starý Den už by dnešní divák nešel, proto to velké akční haló, padající helikoptéry a desítky miliónů v obřím rozpočtu. Někde mezi nimi se ale ztratil i duch, který film Roberta Wise nepostrádá – to pravé poselství o strachu z neznámých sil, které můžou lusknutím prstu přeměnit Zemi v prach.

Nový Den je obalen do ekologické agitky (nesmíte ubližovat Zemi, jinak od vás Zemi osvobodíme), starému stačí pouhé konstatování, že na světě je hodně zla a válek a pokud nepřestanou, Země jako celek nemá nárok na existenci. Charakteristickým poselstvím tohoto filmu (té doby) je (právě namísto oné ekologie viděné v dnešních filmech) utopická vize totálního míru. Jeho dodržování střeží nezničitelný robot, což je podprahový vzkaz do světa všem, aby se objali a měli spolu spoustu dětí. Ale funguje zatraceně dobře. Zajímalo by mě, nakolik vážně to tenkrát na lidi zapůsobilo – mám pocit, že i dnes mají dozvuky tohohle příběhu co říct. Mnohem více než orodování za zelenější Zemi naroubované na rodinné drama.

„Klaatu barada nikto“ řekl Reevsův robot asi v desáté minutě nového filmu a znalý divák zřejmě padl do mdlob. Jedna z nejzásadnějších filmových hlášek uplynulého století (i Raimi ji s radostí odcitoval v Armádě temnot)  se smrskla na nevýrazné sousloví, kterého si většina lidí ani nevšimne. Wise jí po zásluze věnuje svou nejdramatičtější a nevygradovanější scénu, nechá ji řádně vyniknout. A takhle pozorný je tu ke všemu – nechává věci prosakovat a vynikat. Protože dobrý film netvoří hory peněz (víte, jak to myslím :-) – ale vypravěč a jeho loutky. Wiseovy loutky jsou téměř bez chyb a on sám je vypravěč mistrný. Scott Derrickson je v jeho světle velmi nudný řemeslník a ještě o dost nudnější patron přemýšlivé zábavy.