O tom, že by Eli Roth natočil celovečerní verzi falešného traileru na horor Thanksgiving známý z projektu Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze Grindhouse, se začalo mluvit prakticky hned po premiéře. Dávalo to smysl, Roth byl celkem rozjetý, jeho trailer působil v podstatě nejnormálněji, přesto jsme se celovečeráku dočkali až po Somrákovi z brokárnou a dvou dílech Machete. Trvalo to šestnáct let, ale nakonec je hotovo. Jestli se to čekání vyplatilo, je ovšem otázka na delší debatu, která by však nakonec možná byla úplně zbytečná. „Hotový“ Den díkůvzdání se totiž dost liší od toho, co jsme mohli vidět vedle Planety teror a Auta zabiják. 

V městečku Plymouth, které má v americké historii zásadní místo, došlo v loňském roce ke katastrofě. Při Black Friday přišlo několik lidí o život a částečně za to mohli dcera majitele obchoďáku Jessica a její kamarádi. Ti se totiž dovnitř dostali ještě před davem agresivních a na nakupování nadržených sousedů a jim tahle nespravedlnost zvedla tlak tak moc, že vtrhli mezi zboží a začali rabovat. A ne každý to přežil. Od katastrofy utekl rok, ne každý na ni zapomněl a část obyvatel města chce Black Friday zrušit, stejně jako oslavy Dne díkůvzdání, jenže někomu nestačí jen protestovat a sepisovat petice. Ve městě se objevuje maskovaný vrah, jenž  hodlá potrestat každého, koho viní z loňského masakru. A Jessica, její kamarádi a rodina jsou na jeho seznamu taky. Poteče krev a nebude jí málo. 

Den díkůvzdání: FOTOGALERIE

Těžko říct, kolik je dnes mezi filmovými diváky fanoušků projektu Grindhouse, pokud se však mezi ně řadíte, nejspíš vás po pár minutách zarazí, že Den díkůvzdání tak nevypadá. Vůbec není nutné brát to jako výtku, jen zapomeňte na popraskaný celuloid, chladné barvy a lacinost. V základu novinka Eliho Rotha zůstává pořád béčkovým slasherem,, jen si někdo spočítal, že snažit se o to, aby vypadal staře, není vůbec nutné a v kinech by mu to paradoxně mohlo ublížit. Jestliže pro vás tedy byl grindhousovský vizuál zajímavý, tady se ho nedočkáte. Na druhou stranu jistý pocit, že se koukáte na horor z dob, kdy v kinech řádil Jason, chodilo se na filmy jako Hra na vraha nebo Vrah Rosemary, asi mít budete. Roth sice zasadil děj do současnosti, takže hrdinové mají mobilní telefony a internet, ale co se týče barevné palety, kostýmů a výpravy, atmosféra osmdesátek je tu dost silná. Což platí i o ději a práci s žánrem. 

Roth nepojal Den díkůvzdání jako snímek, který by době a žánru skládal poctu, odkazoval se v každém druhém dialogu nebo záběru na nějaké zapadlé béčko a zkoušel hrát s diváky podobnou hru jako třeba Vřískot. Spíš jde o film vycházející z pravidel slasherů a nebojí se je dodržovat navzdory faktu, že už jsou dávno přežitá a spousta diváků i tvůrců má pocit, že nestačí se jimi řídit, ale musí se nějak ohýbat. K tomu tu nedochází. Den díkůvzdání ničím nepřekvapuje… i když možná překvapuje právě tím. Roth v sobě nedusí fanouška a svoje nadšení pro staré vybíječky jednoduše ventiluje na plátno. Záleží na vás, jestli do toho půjdete s ním a budete si užívat klišé a okoukané režisérské postupy, nebo mít naopak pocit, že film už díky snaze držet se konvencí nemá moc co nabídnout. Osobně jsem si užil, že hlavní hrdinka je nevinná, že kluci-sportovci nesundávají svoje týmové bundy v žádné situaci a že vrah číhá vždycky na tom správném místě, umí se teleportovat a dovede být kreativní s vidlemi, mrazákem i elektrickým nožem. 

Na druhou stranu Roth si byl evidentně vědom toho, že když se dnes člověk kouká na dobové slashery, působí trochu úsměvně a natočit vyvražďování teenagerů z malého městečka nejde v roce 2023 bez jisté nadsázky. Do komedie jeho novinka sice nikdy nespadne, ale černý humor tu je prakticky všudypřítomný, nikdo se mu nebrání a funguje na těch správných místech tak, jak má. Některé vraždy jsou svým extrémem skoro až směšné, brutalita přehnaná a zvraty nebo chování hrdinů občas lehce pitomé, ovšem očividně to všichni za kamerou i před ní věděli a bavili se u toho. 

Přehrajte si trailer Den díkůvzdání není bůhvíjaký zázrak. Jde jen a pouze o tradičně pojatý slasher, který neexperimentuje, nic nového nevymýšlí, ale s tím starým umí dobře pracovat a je si vědom toho, že dnes už vlastně svým přístupem působí dost obstarožně. Roth se tu ovšem projevil jako fanoušek (vždycky byl spíš tím než dobrým režisérem) a sympaticky jde s kůží na trh i přes fakt, že musí tušit, že v roce 2023 bude jeho Den díkůvzdání působit poněkud nepatřičně a udělá skutečnou radost asi jen hrstce hororových fandů brečících po starých časech. A že to, co se téhle skupině diváků bude líbit, může pro ty ostatní být paradoxně problém. Já osobně oceňuji, že Roth prostě po těch letech udělal radost té hrstce fandů vzpomínajících na staré dobré hororové časy a především sám sobě. Taky mi to chybělo. Ale pokud ty ostatní filmy, které v recenzi zmiňuji, neznáte, možná pro vás jeho novinka úplně není.