Pokud točíte drahý blockbuster se Sylvesterem Stallonem v hlavní roli a jmenujete se Marco Brambilla, musíte mít buď sakra talent nebo zatraceně dobrý nápad. Za slůvka "sakra" a "zatraceně" bych už měl srážku dvou kreditů za provinění proti slovnímu morálnímu statutu. Buďte dobří, čtenáři MovieZone, jinak si pro vás John Spartan přijde.

Demolition Man je unikát. Zapadá přesně do období, kdy byl Sly jen zkušený, nikoliv starý, a snaží se přijít s úplně novým konceptem akčního filmu, který si dělá z vlastního žánru nepokrytou legraci. Všechny ty verbální odkazy na Ramba a Jackieho Chana, na zastaralou technologii 20. století a samotná instalace hromburáce Stalloneho do utopistického světa plného kytiček, virtuální reality a otravné slušnosti. I děsivá realita nakonec ukáže své trhliny, ale základní kontrast daný postavami z minulosti (kromě Stalloneho především vynikající Wesley Snipes) a budoucnosti (absolutně mimózní charaktery Sandry Bullock a Benjamina Bratta) nevybledne nikdy a je bohatým zdrojem hlášek a situací.

Přidejte si k tomu snad až příliš věrohodnou postavu náboženského fanatika (Nigel Hawthorne z Jistě, pane ministře) v roli hlavního záporáka, víc než mírně papundeklové kulisy roku 2032 (na druhou stranu vždycky jen čekají, až je Stallone rozmašíruje na kousky) a vyjde vám odpočinková akční sci-fi, která je možná chytřejší než bylo potřeba. Demolition Man nejde tak daleko jako Poslední akční hrdina, pokud jde o vlastní sebeparodii, ale většinu narážek rozezná i laik a veskrze ambiciózní politický podtext se, díky objevivšímu Hnutí odporu a především základní linii hrdiny a záporáka, která díky šťastnému obsazení zastiňuje všechno kolem, daří držet v rozumných kolejích. Takový Paul Verhoeven by asi zašel trochu dál, ale zas by nebyl tak roztomile béčkový a umělohmotný.

Čtvrtý Rambo a Demolition Man se od sebe liší jako černá a bílá, přesto oba patří ke směrům, které se snaží vrátit akčnímu filmu jeho právoplatné místo v dnešním Hollywoodu. Zatímco John Rambo jde na to od kořenů zalitých krví, John Spartan je Slyovou snahou o krok do budoucnosti. Ty svaly mu v přemýšlení a hláškování tehdy vážně nepřekážely. Divákům možná ano (snímek v kinech propadl), ale po patnácti letech za podobnou sebereflexi můžeme být jenom vděčni. Je to totiž pořád prvotřídní akční bžunda.