Každá doba má svoje. Až se za pár let budou filmoví vědci zabývat počátkem jednadvacátého století, bude se hrabat v comicsech. Osmdesátá léta zase nabídla akční filmy reaganovského ražení s jednoznačným dobrem (USA) a zlem (Sovětský svaz, případně Vietnam). Když se tedy řekne „francouzská komedie ve stylu šedesátých let“, asi máte celkem představu, co tím myslím. V té době se točily zajímavé věci, ale taky spousta průměrných filmů, ve kterých lidé kecali, děly se se nich zatrolené polízanice a piškuntáloidní veselice. A hrál v nich Pierre Richard nebo Jean Rochefort. Prostě takové ty filmy, co dávají dnes v nedě-li kolem oběda a vaši rodiče u nich usnou.

A takové je i Dejte mi pokoj! Ve Francii šlo o hit a vlastně nemám problém přiznat, že je to svým způsobem dobře odvedená práce. Ale to se pohybujeme pořád ve škatulce neambiciózních filmů, které hrají na absolutní jistotu, vycházejí z úspěšných divadelních her a cílí na diváky, které do kina lákají spíš známé ksichty a ještě známější zápletky než nové filmové zážitky. Nebudu přirovnávat Dejte mi pokoj! ke Kameňákům, to by bylo hodně nefér a navíc to rozhodně nesedí ani kvalitativně, ale jistá podobnost tu je. Patrice Leconte ví, pro koho točí a co jeho publikum chce. A tak mu to dá. Nic dalšího ale na skaldě nemá, takže pokud nepatříte mezi cílovku a chtěli byste v kině něco víc (vlastně cokoliv), máte smůlu. Tady se točí pro nenáročné diváky, kteří mají z Avengers až panický strach a upoutávka na Šíleného Maxe by jim mohla přivodit mrtvičku.

Dejte mi pokoj! a jen variuje okoukané fóry a známé situace.Tady je všechno přesně takové, jaké má být. Michel Leproux, snobský doktor a sběratel starých jazzových desek, jednoho ne najde na blešáku poklad v podobě alba, které sháněl celý život. Teď si ho chce v klidu pustit, ale to by ho nesměly obtěžovat nepříjemné patálie v podobě rozmrzelé manželky, milenky, která zatoužila po chvilce upřímnosti a chce vztah vykecat Michelově ženě, a polští dělníci, kteří nejsou polští dělníci (z toho plyne asi jediný fakt dobrý vtip). A aby toho nebylo málo, je tu ukecaný soused, levičácký syn nastydlá uklízečka. A mezi těmihle bodrými postavičkami pobíhá Christian Clavier, je víc a víc vynervovaný a všechno se mu hroutí pod rukama.

Přehrajte si trailer Problém je v tom, že jeho životní tragédie nejsou zrovna vtipné a hlavně ani trochu originální. Kolikrát jsme viděli přeraženou trubku v koupelně a vytopení sousedů? Kdy naposledy jste se bavili u komediální konfrontace utajované milenky a manželky? A co je sakra vtipné na tom, že se vám do bytu nakýbluje pětadvacet lidí a zašlapávají do koberce chipsy? Moc toho asi nebude, co? Dejte mi pokoj! nemá na skladě nic nového a jen variuje okoukané fóry a známé situace a do toho všeho nutí člověka fandit hrdinovi, který je vlastně jen sobecký cynický zmetek. Tahle taškařice má necelých osmdesát minut, ale nevzpomínám si, že bych měl někdy tak intenzivní chuť z kina odejít. Už před půlkou totiž bylo jasné, že tvůrci mi nepředvedou nic, co bych před tím neviděl a celé to budou jen natahovat a natahovat. Bez nadsázky říkám, že vydržet do závěrečných titulků pro mě osobně byl fyzicky extrémní výkon.

Takže za mě určitě palec dolů. Na druhou stranu nemám problém žít ve světě, v němž existují lidé, kterým se tyhle sázky na jistotu líbí. Osobně ale netuším, proč tomuhle francouzskému hitu věnovat čas, když mi nedává nic, co bych neviděl mnohokrát předtím jinde.