Dealer je šleha - a to i po čtvrtstoletí od svého vzniku.  Ani jakýkoliv dnešní filmař, který by šel tímto směrem, by se za debut obdobných parametrů rozhodně nemusel stydět.  Jsem si jistý, že i na ceny diváků na festivalech by došlo. 

Zatímco dnes jde Nicolas Winding Refn cestou vycíděných, vrcholně estetizovaných a  také zhusta vyprázdněných obrazů,  které jakoby vznikaly v jakémsi neurčitém bezčasí, v půlce devadesátých let dánský tvůrce mohutně nasával z  ducha doby (do kin šel třeba i Boyleův Trainspotting nebo Kassovitzova Nenávist) a tepu ulice. 

Špinavá pouť kodaňským předpeklím začíná jako artová buddy movie o dvou lehkoživech Tonnym a Frankovi, kteří na plný úvazek dealují drogy všeho druhu. Jejich život občas opepří  posezení na baru, v levném bistru nebo debaty o oblíbených sexuálních praktikách. A to jim ke spokojenosti stačí. Prosluněnější část jejich příběhu záhy skončí, začne se přitvrzovat, téct krev a na konci asi nebude nikdo, kdo by chtěl být v jejich kůži. 

Refn své vyprávění metodicky zbavil běžných lidí, jaké většina z nás na ulici každodenně potkává, ti jsou jen jakousi stafáží na pozadí. Prim mají postavy za hranou zákona. Kreatury, pro které jsou zločin, podvod a násilí stejně běžné jako lajna koksu a „na naší straně reality“ už ani nedokážou žít. Všichni, včetně policie, si v drsném prostředí vybudovali své strategie přežití a občas si prostě ukrojí větší krajíc. Nikdo je pak nelituje. Nebo aspoň ne nadlouho. Jedinou důsledně posazovanou hodnotou jejich světa je dochvilnost ve splácení dluhů, ale vyosená pravidla podsvětí jsou past: dluhy vlastně nikdy finálně splatit nejde. 

Zkušenější divák z Dealera cítí ozvuky dánského manifestu Dogma 95, ale Refn s jeho omezeními nakládá velmi svobodně a odmítá ta, která neslouží jeho záměru. Ačkoliv jde o poměrně syrovou a nekompromisní podívanou, má důležitou kvalitu snímků, kterým v této rubrice rádi dáváme razítko kvality: aktivně vtahuje do dění a vy chcete vědět, co přijde za chvíli, i když z toho happy end rozhodně nekouká. A je to právě ona sveřepá snaha o špinavou autenticitu, která nenechá Dealera zestárnout. 

Rychlé tempo podtržené těkavou kamerou, která ukáže přesně to, co chce, abyste viděli (laťka popisného násilí je i po 30 letech hodně vysoko), dává zazářit oběma dánským matadorům. Jako bonus zahlédnete v jisté ne nepodstatné roli i debutujícího Zlatka Buriće, který nám v loňském Trojúhelníku smutku s nonšalancí lva salónů prodával sra*ky a citoval z Marxova Kapitálu. 

Jestli jste Dealera ještě neviděli, jde to snadno napravit. Právě totiž přichází do českých kin spolu se svým druhým a třetím pokračováním. Můžete si tak v krátkém sledu šlehnout jednu z nejlepších evropských trilogií. A je to věru kvalitní materiál, rychlý nástup spokojeného rauše zaručuje celá redakce Moviezone.