Musím to říci hned na začátku. Do doby, než se v roce 2003 v distribuci objevil Mooreův snímek Bowling for Columbine, jsem si minimálně dekádu myslel, že formát dokumentu je pro plátna řadových kin zbytečné plýtvání energií. Říkal jsem si, že na něj stejně přijde jen pár „zažranců“, kteří by si jej tak jako tak časem koupili na DVD (ostatně o nutnosti změny distribuce se začalo mluvit ve druhé polovině 90. let, kdy se na nosič DVD začalo nahlížet jako na spásu dokumentárního filmu). Tak proč tu námahu, vždyť občas stačí něco šoupnout na ČT 2, mediálně podpořit Jeden Svět či festival v Jihlavě? To samé si zjevně mysleli i distributoři. Něco se však změnilo a během posledních let se do našich kin dostaly (co do kvality) různorodé dokumenty jako třeba 9/11 Fahrenheit, Ničeho nelituji, Nachové plachty, Starověrci, Tatínek, Maj kompůjtr, Ženy pro měny, Český sen, Pád do ticha, Kamenolom Boží, Metallica: Some Kind of Monster, Commandante, Bodysong, Putování tučňáků, Příběh Modré planety, Pátrání po Ester, Zdroj, Chačipe, Super Size Me, nepočítaje paradokument typu Sentiment, nebo pouhé edice na DVD jako Morrisova pozoruhodná Mlha války. Už samotný fakt, že přicházejí další a další snímky (dočkáme se i Murderball a Why We Fight?), je znakem toho, že distributoři i režiséři filmy uvádějí navzdory nízkým výdělkům. Výběr je tedy větší, než bychom čekali. A překvapivě je, jak vidno z výčtu, vcelku slušně zastoupena i česká dokumentaristická škola. Rozhodně více, než by se z hlasitých nářků jejich představitelů zdálo.

Režisér Darwinovy noční můry, Hubert Sauper, patří k těm tvůrcům, kteří si nepotrpí na kontroverzi před tím, než se film dostane do kin, aby mu zajistil reklamu. Ostatně, slovo „kontroverze“ se dnes pojí s každým druhým dokumentárním filmem a tudíž ztratilo svůj někdejší břit. A na druhou stranu to také ukazuje, že většinová společnost vnímá dokumentaristy jako prostředkovatele hezkých cestopisných obrázků typu Cestománie, a je překvapena, že dokument může plnit i kritickou funkci, kterou již dlouhou dobu úspěšně naplňuje tvorba hraná. Geograficky i co do přístupu zůstává Sauper věrný africkému kontinentu, který byl dějištěm jeho předminulého filmu Kisanganský deník (1997), který vyprávěl o osudech 80 tisíc rwandských uprchlíků z kmene Hutů, zůstávajících po občanské válce v sousedním Zairu.

Sauper se svou dynamickou kamerou, která se maximálně snaží vyhýbat „mluvícím hlavám“, trpělivě a zdánlivě bez emocí skládá jeden dílek mozaiky náročného života v továrnách a slumech kolem Viktoriina jezera vedle druhého. Rozhodně se nesnaží argumentovat kladivem a prostřednictvím satirických šlehů, ironické hudby, sžíravého humoru a umné střihové skladby diváka připravit pro závěrečné „poselství“. Přesto jeho filmu nechybí emoce. Člověk je až překvapen tím, že mu Sauper nic nevnucuje, ba někdy se přistihne při tom, že si, jsa od Moorea vycvičen k hledání dalších vrstev a plánů, není jistý tím, zda vnímá to, co opravdu vnímat má. Jinými slovy, zda se autor Darwinovy noční můry opravdu vyjadřuje tak „evropsky nudně a nezaujatě“. Samozřejmě, tak zvaná nezaujatost neexistuje a je jen výmyslem pár přecitlivělých intelektuálů, kterým není žádná výpověď o dnešním světě dost košer. A ve formátu dokumentárních filmů, které by bez stanoviska rázem ztratily oprávnění ke vzniku, to platí dvojnásob. To ví i Sauper a z napadnutelné pozice toho, kdo nedává rovný prostor jak straně postižených, tak straně, která situaci v zásadě vyvolává, vykličkuje zřejmě jediným možným způsobem – úhlem pohledu z pozice znevýhodněných. Na straně postižených jsou to vždy lidé s konkrétními osudy – prostitutky, podivný noční hlídač Národního rybolovného institutu (vypadá jako šílenější verze herce Delroye Linda), jenž má svérázný etický kodex a vyloženě se těší na občanskou válku, či obyvatelé jedné z vesnic, kteří se živí sušením vizuálně značně nevábných zbytkových produktů rybného průmyslu.

Na straně druhé se Sauper snaží vystavit svým otázkám neprůhledný byrokratický aparát (viz plakát v kanceláři jednoho šéfa s nápisem „You Are a Part of a Big System“). Bohužel mu na ně nikdo není schopen dát přímé odpovědi. Z části i kvůli tomu, že i místní šéfové továren na zpracování ryb své západní zaměstnavatele prakticky neznají a jejich strategie mohou jen odhadovat (člověk si zde vzpomene na sociologa Zygmunta Baumana a jeho výmluvný termín „absentee landlords“) . Stejně tak jsou na tom ruští piloti, kteří přilétají se svými (možná) prázdnými letouny (Sauper operuje s indiciemi, že do Afriky pašují zbraně), aby se zanedlouho vznesli s nákladovým prostorem plným masa, plnící funkci těch, kdo pouze propojují dva nesouměřitelné světy. V zásadě se však všichni chovají tak, jakoby vody Viktoriina jezera neměly být nikdy vyloveny. Režisér Sauper tedy cíleně sleduje problém zespodu, ze základní úrovně těch, kterých se stav věcí nejvíce týká. Přičemž se nevyhýbá ani jejich nepochopením a smyšlenkám o Evropě jakožto mýtické zemi neomezených možností. Ví, že místím obyvatelům nemá smysl vykládat něco o tom, že do nich Spojené národy investují, ačkoliv oni sami to subjektivně vůbec nepociťují. Darwinova noční můra nezastírá, že je angažovaným dokumentem, který poukazuje na systémovou chybu, o níž v zásadě každý ví nebo tuší, že v dlouhodobé perspektivě regionu přinese úpadek. A možná i zkázu. Tato chyba má zároveň dvojznačnou povahu - rybí průmysl zaměstnává většinu lidí z okolí jezera, a i když mají místní obyvatelé z bohatství regionu jen minimální výhody, ba jsou se svým příjmem 1 USD/den na (pod) hranicí chudoby, je daný negativní stav stále lepší, než kdyby tam žádný průmysl nebyl.

Uvědomí-li si divák tento paradox, nutně narazí meze formátu dokumentu – ten nemůže více než referovat o stavu, maximálně pak apelovat. Přičemž jeho tvůrce (zřejmě) doufá v reakci ze strany publika, respektive zodpovědných složek, které by s tím něco mohly udělat. Umění je však příliš slabé a výsledek jeho působení je nejistý, proto se není co divit, že na jeho společenskou úlohu mnozí resignují a dokumenty, které – chtě nechtě – nemohou než detailně analyzovat stav, cíleně vypouštějí. V zásadě proti tomuto obrannému postoji nelze nic namítnout, každopádně člověka při sledování některých drsných obrazů Darwinovy noční můry skoro svrbí prsty, jak by rád zakročil. A nezbývá mu, než se dívat na partu kluků, která si vyrábí lepidlo na čichání, a pak jej i aplikuje (aniž jim v tom režisér z laciného humanizmu zabrání). Sauper se naopak drsným obrazům nevyhýbá, ale zároveň se nezdá, že by si chtěl zajišťovat lacinou publicitu.

V distribučním materiálu k filmu Sauper správně říká, že by mohl "natočit stejný film v Sierra Leone, pouze místo ryb by zde šlo o diamanty, v Hondurasu, o banánech v Lýbii a Nigérii anebo v Angole o ropě". Zbývá doufat, že si další tvůrci angažovaných filmů ušetří práci a nebudou říkat jinými slovy to, co už je pregnantně řečeno. Rád bych tuto recenzi ukončil nějakou moudrou větou, ale napadá mě jen ohrané: pokud je to váš šálek čaje, zajděte na to do kina a nechte to v sobě pracovat. Minimálně nic neztratíte.