Jonas (Brenton Thwaites) je teenager žijící v černobílé (nebo spíš extrémně vyšisované) kolonii vysoko nad oblaky. Všude kolem této kolonie je "Jinde", svět skrytý za hradbou mlhoviny. Proč je to tak a ne jinak nikdo neřeší, protože si každý ráno dopřeje injekci poslušnosti a v osmnácti je mu přidělena role, kterou bude v kolonii zastávat. Nikdo nic neřeší, protože jsou si všichni rovni, neexistují nemoci ani války, obyvatelé neznají závist nebo zlobu a prostě tak nějak žijí, aby byli v určitém věku posláni "Jinam". Všem je vštěpováno, že "Jinde" není špatné, ale kolonie je mnohem lepší, a tak tam všichni chtějí zůstat. Jednou za dekádu se ale mezi obyvateli objeví jeden, který má předpoklady pro něco zásadnějšího. Tzv. Příjemce je pak vyslán do tajemného vejminku na kraji ostrova, kde žije Dárce. Ti dva si podají ruce, zajiskří to mezi nimi a může to být buď začátek velkého přátelství nebo obrovské noční můry.

Dárce: FOTOGALERIE

 Bylo by hrozně snadné Dárce rozcupovat hned po úvodním odstavci. Co všechno jste v něm viděli? Gattacu, Equlibrium, Divergenci, Ostrov, Loganův běh, Pleasantville. Mohli bychom pokračovat dál a dál. Už knižní předloha je evidentně podobně kočičkopejskovským dortem nezakrytých inspirací, koláží cizích nápadů chlístnutou na nepopsané stránky. Proč ne, když se to píše samo a publikum young adult románků na pokračování tím určitě nepohrdne. Osobně ale nemám potřebu se nějak rozčilovat nad neoriginalitou zápletky, young adult čtivo patří v pokleslosti literárních žánrů někam nad Rosamundu Pilcherovou a nekonečné Večery pod lampou, ať už se odehrávající mezi newyorskou smetánkou nebo někde na prérii, kde děvečka od krav potká chlápka s kolty proklatě nízko. Tady se prostě recykluje recyklované, takže moment překvapení nespočívá v obsahu, ale v provedení. A právě tady dokáže Phillip Noyce docela překvapit.

Zkušeného režiséra mám sice v hlavě z poslední doby zafixovaného především jako autora megaprůšvihu Salt, ale tentokrát nejen že řemeslně neklopýtá, dokonce si i velmi slibně hraje s tématem postupné kolorizace filmu. Dárce totiž Příjemci postupně předává vzpomínky. Vzpomínky na svět před kolonií. Na lidskou historii se vším dobrem i zlem, které z ní pramení. Tyhle výměny informací jsou prezentovány jako koláže, resp. supercuty, co možná znáte z YouTube. A pokud se na internetu pohybujete nějaký ten pátek, určitě si vzpomenete i na youtubovský celovečerní počin Life in a Day, který měl za úkol pomocí klipů z celého světa ukázat, jak je lidstvo boží. Něco podobného zjišťuje i hlavní hrdina snímku. Tohle originovské objevování ve světě sešněrovaném absencí emocí a vzpomínek na minulost má svoje kouzlo, zvlášť když vám učitele hraje Jeff Bridges se svým charakteristickým voice-overem.

Hlavní hrdina se mění před očima, rázem začne svoje kamarády a příbuzné vnímat jako zaslepené, leč nevinné oběti systému. A začne ho chtít měnit navzdory tomu, že některé transfery končí z slzách zoufalství nad tím, čeho bylo to tehdejší lidstvo schopné. Určitě teď čekáte, kdy začnu řešit milostnou linii, která přece v young adult filmu musí být na prvním místě. Tady je ovšem tak na třetím, čtvrtém. Odeya Rush alias (princezna) Fiona sice v čerstvě uvědomělém Jonasovi vyvolává ty správné emoce, ale blaho všeho lidstva a pokec s Bridgesem má přednost. Nutno dodat, že to není zas taková výhra, protože místo banálního romantického tokání je nám předkládáno neméně mělké mentorování nad tím, jestli lze temné stránky lidské povahy usměrnit sociálním inženýrstvím. Za sociální inženýry jsou tu dospělí (=známí) herci, zatímco mladí zelenáči jsou oni manipulovaní, co se snaží vymanit z osidel systému. Jeff Bridges, Meryl Streep, Katie Holmes - ti všichni mají málo prostoru a možná i motivace své postavy nějak zásadněji vypichovat na úkor mládeže. A možná je to tak dobře, protože má díky tomu Brenton Thwaites v hlavní roli větší šanci zaujmout.

Young adult čtivo patří v pokleslosti literárních žánrů někam nad Rosamundu PilcherovouK mému překvapení první dvě třetiny filmu docela dobře šlapou. Nic se v nich sice neděje, ale ono postupné znovuobjevování světa, kdy je do diváka nabulíkováno, že svobodná volba je fajn, i kdyby v důsledku vedla k sebezničení, působí takovým příjemně relaxačním dojmem. Nikdo si tu nehraje na mistry bojových umění, nikdo nemetá firebally a není tu ani nějaký vyloženě definovaný záporák. Jinými slovy není moc co zkazit, snad jen to obsazení Taylor Swift do jedné z minoritních rolí trochu tahá za oči - ta holka měla zůstat u mikrofonu. Závěrečný akt všechno kazí nejen radikální změnou tempa, kdy se najednou všechno musí alespoň částečně uzavřít, kdyby náhodou diváci nepřišli a nebylo na další pokračování, ale především vršením mytologie, která už působí trochu vycucaně z prstu. Trochu připomene výpravu do Zakázané zóny v Planetě opic, ovšem bez zásadní pointy jako v prvním filmu s Charletonem Hestonem. Tady je finální zvrat naznačen Jeffem Bridgesem a čím víc o něm přemýšlíte, tím víc vám dochází, že je to neuvěřitelně křečovitá záplata. Možná je to tím, že autorka předlohy raději hipísácky fantazírovala nad smyslem a nesmyslem lidského bytí, ale už si nenechala poradit, jak má její svět fungovat po stránce technické.  

Přehrajte si trailer To je ale jenom drobný laps v porovnání s onou kostrbatou změnou tempa a celkového feelingu. Je jasné, že v případě veleúspěchu by se druhý film podobné uspěchanosti vyvaroval, protože se stamiliony zisku už není kam spěchat a naopak se přemýšlí, jak by se daly předlohy pokud možno přepůlit a natáhnout. Z pohledu neználka předlohy mne ale těmi dějovými piruetami na konci snímek trochu odradil od dalších dílů. Kdyby je točil Noyce se stejným castingem a za stejné peníze, pravděpodobně by se na to dalo koukat a já bych to mohl odsoudit "jen" coby průměrný popík, co projde a neublíží, ale ani ve snu mě nenapadá, o čem to sakra dál bude. A protože autorčina fantazie, soudě podle dlouhého zástupu vykradených děl, asi nebude větší než ta moje, obávám se, že to "nejlepší" už jsme viděli. Někde jsem se dočetl, že předloha je sofistikovanější než adaptace a že hrdiny jsou desetileté děti a nikoliv sexy teenageři. To jen naznačuje, že pokud se dočkáme nějakých sequelů, budou se od předlohy čím dál tím víc odklánět, protože producenti přece vědí, co je pro jejich diváky dobré.

Ve světle tohoto trendu je vlastně skoro zázrak, že se na Dárce dá relativně koukat, aniž by si z něj člověk dělal legraci. Podobně slušně dopadl prý i Labyrint, který je zas z trochu jiného, podstatně akčnějšího soudku. Že by se v tomhle směru blýskalo na lepší časy? Raději si moc nefanděme, ale budiž to výstrahou pro všechny, kdo tyhle dystopické cajdáky házejí do jednoho pytle.