Steven Soderbergh byl na začátku nového milénia zatraceně horkým zbožím. Filmař, který začínal v nezávislé scéně, si na přelomu tisíciletí vybojoval dvě nominace na Oscara za Erin Brockovich a Traffic – Nadvláda gangů. S druhým filmem dokonce tu sošku za Nejlepší režii i vyhrál. Komerčně nejúspěšnějším filmem jeho kariéry se ale stal až ten následující snímek – remake klasického heist movie Dannyho jedenáctka z roku 1960 se Sinatrou, Deanem Martinem, Peterem Lawfordem nebo třeba Sammy Davisem. A možná právě díky tomu, že byl hvězdně nabitý už originál, se čerstvě oscarovému Soderberghovi povedlo do svého remaku naverbovat tehdejší absolutní hereckou smetánku.

Clooney, Pitt, Damon, Garcia, Gould, Roberts, Reiner, Affleck mladší nebo třeba Don Cheadle. A pak samozřejmě nespočet cameo roliček (nebo ještě nabitější sequely, o kterých ale tohle VIMko nebude). Jak ale dokazují i dnešní hvězdami přeplněné kousky – naposled třeba tragický Amsterdam – velká jména jsou vám ve finále k ničemu, pakliže s nimi neumíte pracovat, a pakliže mezi sebou nenajdou tu správnou chemii. Což ale naštěstí není ani trochu případ Dannyho parťáků, kteří naopak čistě pomocí svého řízeného charisma a nevídané chemie mezi jednotlivými postavami táhnou vesměs přímočarou zápletku elegantně kupředu, a to po čas celé stopáže. Což byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsem se v mládí do filmu zamiloval, protože jsem takovou dynamiku do té doby jednoduše nikde jinde neviděl.

Snímek se de facto nese ve dvou rovinách. Na první pohled se jedná o klasický zlodějský film zasazený do Las Vegas, v němž skupina profesionálů v různorodých oborech přijde s takovým tím zábavně důmyslným způsobem, jak okrást majitele jistého kasina. Viděli jsme to stokrát, ne už teda tolik v posledních letech. V Soderberghově režii a s pomocí takových tahounů (většina z nich zde navíc i v nejlepších letech) to ovšem celé šlape tak o dvě úrovně lépe. A tak zbývá spousta času i na druhý plán, který je osobní, protože zlodějina zároveň slouží jako pomsta chlápkovi, který Clooneyho Dannymu ukradl manželku (Roberts). Tím dostává scénář i samotný děj takovou pomyslnou třešničku na dortu, díky níž se film divákovi odmění nejen radostí z úspěšně vykonaného heistu, ale vlastně i té roky plánované pomsty. I proto jsou poslední vteřiny taková pohoda.

Ale zpátky k tomu Soderberghovi. Ten sice pracoval s velice solidním scénářem, jeho největší překážkou ale byla snaha vlepit filmu specifický vizuál. Sám to v jednom rozhovoru popsal jako až barokní styl plný křiklavých světelných prvků, a když se díváte na záběry z Vegas, tak to tam i vidíte. Výrazná barevná paleta film navíc přece jen odlišila od takové Loupeže po italsku nebo třeba Kdo s koho. Pro Soderbergha, který ovšem do té doby nic podobného nenatočil, to však bylo docela utrpení. Navíc si nepotrpěl na storyboardy, takže se občas stalo, že v určité dny poslal všechny domů, protože potřeboval nejprve vymyslet, jak danou scénu vlastně chce natočit.

Dnes už nicméně víme, že se našel nejen v práci s výraznými stylistickými prvky, ale i ve vedení početnější skupinky herců. Dannyho parťáci navíc těžili i z toho, že měl Soderbergh po výše zmíněných dvou oscarových projektech velkou formu, kterou – upřímně – když se podíváte na zbytek jeho kariéry, už nikdy tak úplně nezopakoval. Ačkoliv mám pak rád obě pokračování, lehkost jedničky se z nich už bohužel do velké míry vytratila. I proto ji mám nakonec z celé trilogie nejradši, nejen proto, že se jedná o skvělou žánrovku, zároveň je to ale strašně osobitý film, do něhož hvězdné obsazení přesně zapadá a není jen umělou přehlídkou jmen. Navíc zde fungují zvraty, vypravěčské hrátky i emoce, a v neposlední řadě je to opravdu krásně natočený thriller konstantně brousící hranu mezi dramatem a komedií způsobem, jaký se taky jen tak nevidí, takže se na to dá dívat pořád dokola a nikdy to neomrzí. Dřív jsem to míval i v top desítce. Po tomhle VIMku mám chuť to tam vrátit. A jak to s Dannym máte vy?

P. S. Víte, proč Pittova postava Rusty stále něco jedla? Herec v jednom rozhovoru uvedl, že to bylo proto, že měl tým velice těsný harmonogram, který nezahrnoval příliš času na vaření večeří. Rusty byl zároveň z celé party nejklidnější, což právě mělo vycházet z toho, že byl konstantně najezený. Později si tuhle charakterovou vlasnost Pitt oblíbil i v dalších filmech.