Za měsíc to bude deset let přesně, co jsem pro MovieZone sepsal recenzi na bollywoodského Sultana. Tehdy to byl pro řadu čtenářů výlet do téměř neznámých končin, v roce 2026 jsme na tom i díky filmům jako RRR přece jenom trochu líp, i když úplným mainstreamem se bollywoodské trháky např. v českých kinech úplně nestaly. Tady přichází na pomoc streamovací platformy v čele s Netflixem, kde mimochodem Sultana najdete a já ho i dnes doporučuji ke zhlédnutí, protože navzdory několika písničkám a tradičním masala prvkům se jedná o západnímu divákovi velmi přístupný film, který kombinuje romantiku, drama a sportovní žánr, i když jemně přihnutý fantaziím á la Rocky.

Na Netflixu je k vidění i další tamní trhák z roku 2016, který se též věnuje klasickému wrestlingu, nebo chcete-li zápasu. Občas se to tak sejde, že do kin zamíří dva námětem spřízněné filmy, ale Dangal se od Sultana přece jen dost liší. Jde o sportovní drama podle skutečných událostí, v němž se disciplína ukazuje bez příkras a je rámována rodinnou dynamikou. Zatímco Sultan je hodně o egu hlavního hrdiny, vzestupu a neodvratném pádu, Dangal jde jinudy a místy by vám mohl připomínat oscarového Krále Richarda: Zrození šampionek. 

Mahavir Singh Phogat se kdysi věnoval wrestlingu a snil o olympijské medaili. Pocházel však z chudé rodiny a malé vesnice, takže podlehl tlaku rodiny a místo sportovní kariéry si našel dobře placenou práci. Instinkt a specifické tréninkové metody mu však pomohly k tomu, aby žil svůj sen skrz děti. Čekal na syna, ale místo toho se mu narodily čtyři dcery. Dvě nejstarší však podědily tatínkovu chuť bojovat, a tak je Mahavir navzdory předsudkům i obavám své ženy začal trénovat v tehdy převážně mužském sportu. Proč o tom někdo natočil film, už vám asi dochází.

Zjednodušeně bychom mohli říct, že jde o sportovní pohádku, kterou mimochodem do produkce začala v roce 2012 tlačit indická větev Disneyho, protože si jeden z manažerů přečetl báječný příběh sester Phogatových, Geety a Babity, které vyhrávaly, co se dalo. Mahavir i jeho dcery (včetně dvou adoptovaných to dohromady dělá sedm dětí, nakonec se dočkal i syna, přičemž všichni v zápasu vyhrávají medaile na domácí či mezinárodní úrovni) se adaptace svého příběhu aktivně účastnili, čemuž odpovídá i tón filmu. Ze začátku je hravý, dokonce i nějaká ta písnička se najde, ale jakmile Geeta začne stoupat ve sportovní hierarchii a dostane se do vlivu národní sportovní akademie, jež ji trénuje často proti vůli jejího otce, nabírá drama na síle, trylkování zcela ustoupí do pozadí a napětí na žíněnkách i mimo ně by se dalo krájet.

V roli Mahavira se objevuje jedna z velkých bollywoodských hvězd, Aamir Khan. Pro evropského diváka je těžké si ho neplést s ostatními Khany, ale i v Hollywoodu máte několik slavných Chrisů, tak tohle je trochu podobné. Aamir Khan měl původně pocit, že na tu roli bude zralý až o deset let později, ale nakonec se nechal přemluvit scénářem, nabral “fotrovských” patnáct kilo a s falešnými šedinami skvěle uhrál roli otce, kterému sportovní mašinérie likviduje přirozený talent jeho dcer. 

Právě ve druhém a třetím aktu je film nejsilnější, protože se tu jednak něco dozvíte o pravidlech zápasu jako takového, ale do popředí se dostává i sociální kritika. Neřeší se tu zrovna indické kasty a komplikovaný společenský systém Indie, v němž bublá celá řada dlouhodobě neřešených problémů, ale Dangal celkem hlasitě bojuje za ženská práva, když je Geeta a později i Babita sportovním symbolem emancipace a příkladem toho, že rolí ženy není jen dobře se vdát, posluhovat a přispívat k blahobytu patriarchálního modelu rodiny. 

Dějově vděčný je odrazový můstek zápletky, kdy Mahavir bere své dcery na milost, když vidí jejich talent a sílu. V závěru si však v reakci na jejich vzdor uvědomuje, že tu nejsou jen od toho, aby zhmotnily jeho nenaplněný sen, ale bojují samy za sebe a za miliony dalších holčiček a žen, co chtějí být slyšet a chtějí plnit především své vlastní sny. Pro západního diváka to může působit banálně nebo opožděně, v indickém kontextu je to zásadní poselství, které je zároveň nadčasovou dramatickou linkou, o níž se film umí v klíčový okamžik opřít. 

Opomenout nelze ani řemeslo. Ať už jde o tréninkové montáže plné zpomalovaček, komorní dialogové scény, nebo samotné zápasy, které na rozdíl od zmíněného Sultana nechtějí být bombasticky efektní, ale sází spíše na autenticitu a srozumitelnost. Nemusíte zápasu bůhvíjak rozumět, tady vám prodají emoce i sport jako takový. Dangal není bez chyb, jeho hrdinou z hlediska celkové dramaturgie i prostoru je stále spíš otec a nikoliv slavné dcery (odehrané začínajícími herečkami ve stínu Khanova majestátu), navíc je tu až do konce opakovaná mantra o výhře pro Indii, nikoliv pro sebe samotného. 

Přes to všechno jde o bravurní sportovní drama, které se stalo velmi úspěšným exportem. Jde o první bollywoodský film, který utržil celosvětově přes 300 milionů dolarů, k čemuž notnou mírou přispěla i Čína, kde byl Dangal extrémně oblíbený, protože se trefil do období, kdy se asijské publikum odkláněno od hollywoodských importů a soustředilo se víc na domácí a “spřátelenou” tvorbu. Navíc Dangal hrál i na čínskou vlasteneckou vlnu, protože se tehdy Čína razantně snažila urvat trofeje na mezinárodní sportovní scéně. Mnoho malých holčiček z malých vesnic s medailemi na krku.

Po deseti letech jsou rekordy překonány, ale význam a přínos nikoliv. I proto byste si měli Sultana a Dangal doplnit. A nenechte se odradit, že je to zdánlivě o tom samém. Překousněte delší stopáž, protože tady skutečně platí, že víc je… víc.