Když jsem si rozmýšlel popisek k téhle upoutávce, zvolil jsem jako těžiště srovnání Tylera Perryho s Uwe Bollem. Po profilu Pana Hlada bych s takovým vtipkováním už nepochodil (naše myšlenky jsou podobné možná až příliš, snad ho nenapadl i ten námět na komedii o zpívající drezíně), proto jen znovu zdůrazním, že Tyler Perry personifikuje veškeré filmové zlo, které si divák s IQ nad 90 a s věkem pod 60 dokáže představit. Bohužel na kontě Perryho kýčovitých romantik končí nechutně tučné peněžní obnosy, což z tohoto zjevu vytváří možná nejúspěšnějšího autora posledních měsíců! Spíš než srovnání s Bollem se proto hodí komparace s Troškou – ale i ten by Perryho výnosům mohl jen mlčenlivě závidět (5,5 milionů rozpočtu vs. 50 milionů tržeb u Diary of a Mad Black Woman a 6 vs. 65 u Madea’s Family Reunion). I báchorka o třech milých dětičkách, napraveném tatíkovi a nové lásce asi dojme dost černošských důchodkyň, čímž se ještě víc vystupňuje naše nepochopení vůči tomuhle ulepenému fenoménu. Sladkobolná hudba a sterilní variování Romea a Julie i všech dementních telenovel maximálně děsí i na skromných sto třiceti sekundách, důvody pro relativně snesitelné dvě hvězdičky nicméně spočívají v tom, že oproti Madea’s Family Reunion alespoň ubyla Perryho stěžejní role moudré šedovlasé báby(!), která ví, jak vyřešit všechny citové obtíže. Alespoň za tenhle ústupek ti Tylere děkujeme.
