Školní životopisy umělců nejsou většinou o moc víc než cestopisy, ověnčené oním zlopověstným „působil v“, načež přijde souhrn měst, v nichž se daná osoba narodila, žila a zemřela. Pochopitelně se míjí s pravým významem i inovativností řečeného umělce či umělkyně. Tento přístup hází režisér filmu Quentin Dupieux za hlavu a volí naprosto jiný klíč k pootevření Dalího nitra. 

Film Daaaaaalí! má tedy k životopisu tak daleko, jak jen může mít. V jistém slova smyslu není hlavní postavou filmu ani sám Dalí, jakkoliv si film krade pro sebe (poměrně doslova). Setkáváme se totiž s mladou novinářkou Judith v podání francouzské herečky Anaïs Demoustier, která se objevila v mírně erotické dramedy Vše o těch třech, jež před lety provázela poměrně nadšená šeptanda v Karlových Varech. Ta se rozhodne, že chce natočit o Dalím dokument, ale ukazuje se, že nebude jednoduché ho k tomu přesdvědčit. Do role Dalího zvolil Quentin hned pět různých představitelů, aby zmátl publikum a dodal celému filmu snovou nejistotu. Jsou jimi Édouard Baer, Gilles Lellouche, Jonathan Cohen, Pio Marmaï a Didier Flamand.

Dalího vrtošivost poskytuje režisérovi vrchovatě příležitostí k inscenování komických situací, ať už jde o malířovům rozkaz, že je ochoten se ukázat jen před obří kamerou (Dalí volá po IMAXu), neústupnost, pokud jde o dojezd po pláži až k místu natáčení nebo náhlé odchody z natáčení. Dalí je představen jako bezelstný i maniakální, dětinský i marnotratný

Quentin Dupieux je velmi svébytný a produktivní francouzský režisér (letos bude mít v Cannes premiéru jeho novinka Le Deuxième acte, v níž hrají Léa Seydoux a Louis Garrel), autor komedií Kouření způsobuje kašel, Jelenice, v níž vyniká Jean Dujardin, a Moucha v kufru, která ani na moment nepolevila ve svém odhodlání dotáhnout absurdní premisu do konce. Dupieux tedy měl dostatečné předpoklady dotknout se knížete surrealismu. 

Využitím proudů vědomí a asociací, s nejednoznačnou chronologií, dlouhými a tím myslím dlouhýýýýými snovými pasážemi dosahuje Dupieux znatelně surreálního efektu. Dalího ikonický motiv roztékajících se hodin reprezentuje jistá tekutost času, když Dalí kráčí hotelovou chodbou, aniž by se několik minut přibližoval, zatímco si ženy, které na něj čekají, zvládnou objednat vodu u pokojové služby i odskočiti na toaletu. Za pomoci střihu se dostavuje efekt nekonečnosti a různé délky trvání. 

Namísto snahy zrekonstruovat Dalšího život či jeden z jeho úseků si raději film za vůdčí princip volí použití těch rysů, kterými oplývala Dalího surrealistická tvorba. Od práce s časem přes nepravděpodobnou zápletku a záměnu identit až po fakt, že sen ve snu zabírá signifikantní porci stopáže, vše poukazuje na surrealismus. Nikoliv nejméně pak nápad používat holuby jako cvičné terče, které však Dalího asistentka vystřeluje jako tréninkové kotouče.  

Jedna ze slavných zápletek filmu Anděl zkázy Dalího spolupracovníka Luise Buñuela vypráví o skupince lidí, která nemůže opustit místnost. Ale pokud se ocitnete v kině na Daaaaaalím!, odejít nebudete chtít.