V triu Edgar Wright, Simon Pegg a Nick Frost byl poslední zmíněný pán vždycky tak trochu ten třetí vzadu. Wright má osobitý režijní styl, který člověk pozná po pár záběrech, Pegg se dokázal prosadit v Mission: Impossible a ve Star Treku, ale Frost je pořád víceméně tam, kde vždycky byl. Teď se pokusil v Cuban Fury dokázat, že zvládne film utáhnout i sólo.

Cuban Fury: FOTOGALERIE

A i když se mu to víceméně povedlo, rozhodně to není bez výhrad. Příběh, v němž Frost nejen hraje, ale sám ho i vymyslel, se točí kolem Bruce, třicátníka se solidní vanou, jenž v dětství patřil mezi obrovské taneční talenty. Pak však jednoho dne dostal po hubě a pověsil baleríny na hřebík. Teď maká v kanclu, nechává se šikanovat kolegou Drewem a snaží se vyrovnat s faktem, že jeho nová šéfová je zatraceně hot a že by z nich mohli být víc než kamarádi. Bohužel Drew by ji taky rád sbalil a díky tomu, že má místo pupku sebevědomí, se mu to dost možná i povede. Bruce se tedy rozhodne poprvé v životě o něco bojovat. A když zjistí, že jeho láska má ráda salsu, je mu jasné, jak si její náklonnost získat.

No a pak už následuje přesně to, co očekáváte. Trénink, pád na držku, ponížení, získávání ztracené sebedůvěry, zesměšnění soka, další pád na držku a finále, v němž všechno samozřejmě dobře dopadne. Cuban Fury se nemůže chlubit originalitou. Na plátně se děje přesně to, co se tam dít má a co člověk očekává. Ambice točit komedii, která se stane klasikou, tady evidentně nikdo neměl.

Přehrajte si trailer Na druhou stranu pokud budete ke Cuban Fury přistupovat jen jako řemeslně zručně zrežírované podívané, zklamáni byste být neměli. Nick Frost totiž v hlavním hrdinovi výtečně kombinuje uvěřitelné a civilní loserství se zabedněností hrdiny, jenž ví, že má asi poslední šanci vybojovat si v životě trochu štěstí. I když tančí v růžové košili s exotickou kráskou, nepůsobí u toho nepatřičně nebo směšně, ale prostě jen jako obyčejný chlap, který se umí na parketu hýbat a jen to pár let nedělal. Budete mu držet palce. Chris O'Dowd je navíc prvotřídní hovado a ideální protivník a dialogové přestřelky spolu se správně umístěnými brutálnějšími vtípky a vulgárním hláškováním Iana McShanea zaručují, že se nuda nikdy nedostaví.

Ovšem na konci budete mít nejspíš pocit, že to, co jste viděli, bylo sice docela fajn, ale vlastně úplně obyčejné. Kouká se na to dobře. Fóry fungují, hrdina je fajn a tanečně/akční scény mají švih a nápady. Víc než solidní řemeslo ale raději nečekejte.