Recenzentova duše zná filmy, o kterých by šlo z fleku napsat deset normostran a dva svitky papyru k tomu. Stejně tak se ovšem musí potýkat s projekty, k jejichž vystižení by bohatě stačily čtyři středně rozvité věty a pár oficiálních informací od distributora, které detailně vykreslí příběh. Britská komedie Confetti spadá do té druhé kategorie a jako její typický zástupce se potuluje v jedné ušmudlané kopii po českých filmových stezkách. Připomíná princeznu Koloběžku, protože není ani špatná, ani excelentní. Ani nudná, ani vyloženě zábavná. Ani komerční a ani umělecká. A můžete jí stejně tak minout, jako na ní, v zájmu lehkého oddychu, zabrousit do kina.

Na Confetti jsem se vydal jako na další z řady černošských komedií. Jaké ale bylo moje překvapení, když se místo obvyklých křečí obézního černého komika, kterému někdo zapomněl říct, že není vtipný (a že po hamburgerech se nehubne), představil film skrz na skrz bílý (inu, přemíra trailerů někdy vyrobí v hlavě zmatek). Ba co víc, naplněný až po horní rysku suchým britským humorem, kterým óstrovní režisérka Debbie Isitt „nastavuje“ příslovečné „zrcadlo“ dnešní společnosti. Zní to nadmíru vznešeně. Přitom jediným motivem jemně satirické show je zablbnout si v záři všemožných reality show a svézt se na jejich úspěchu. Podrobnosti poměrně barvitým a vyčerpávajícím způsobem shrnuje Shushika v profilu o několik centimetrů výš... pro nás je mnohem důležitější „volba zbraní“.

Debbie Isitt si pro své účely vybrala paradokumentární formu, kdy jsme sami jako diváci zapojeni do nitra soutěže o nejoriginálnější svatbu, zároveň však můžeme nahlédnout i do oné odpírané, naprosto intimní osobní sféry. Autorčin tým se přitom nesnaží hledat nějaké mezní situace, nýbrž v plynulém tempu za sebe řadit skeče, komické situace a svižné dialogy, jejichž náboj se stupňuje s ubývajícími dny do rozhodující show. Psychologická stránka věci slouží jen ke konstruování vtipných situací, úsměvnému vybarvování lidských vlastností a načrtávání vztahů. Nejde se na dřeň, nestudují se aspekty Reality TV, tak aby se imaginární klání časopisu Confetti mohlo stát příkladným nositelem visačky „Neúprosná satira na svět reality show a voyeurské zjevy okolo něj i v něm.“ Mnohokrát sice potěší načernalý a cynismem nasáklý pokus o žert, lecjaký absurdní moment dokonce šokuje (plastická operace nosu), v součtu ale zůstává rozhodující volný vyprávěcí rytmus s průměrným komediálním posypem, přesně na úrovni „neurazí – nenadchne.“

Za normálních okolností bych v tomto bodě recenzi ukončil konstatováním, že podprůměrná délka recenze zcela odpovídá významu filmu i jeho odchýlení se od ryzího průměru. Confetti jsou ostatně hlavně o tom, co se děje, jaké postavy se střetávají, jaké mají charakterové rysy a jak moc jim můžete a chcete fandit, což jsou momenty, které vám možná napoví každý distribuční materiál, ve výsledku si je však musíte sami ohledat svými prsty. To, co těžko odhalíte je způsob, jakým Confetti vznikaly. Slovo improvizace se v oficiálních materiálech pro novináře vyskytuje minimálně na deseti místech. Debbie Isitt zvolila techniku, při níž si její herci sami modulují postavy, vžijí se do jejich kůže, kterou spoluvytvářeli, a pak se pouze drží „svého“ charakteru v liniích, které načrtává scénář.

To je informace nesporně zajímavější, než co jsem si dal včera k obědu (kuřecí steak na barbecue s opečenými bramborami a kotlem tatarky, když vás to tak zajímá), do jisté míry se v ní ovšem ukrývají důvody, proč se tahle britská oddychovka nezapíše do dějin. Napadají mě přitom tři varianty řešení tohoto rébusu: 1) Angažovaní britští komici nejsou sami o sobě tak skvělí v improvizaci, aby se jejich výstupy dostatečně trefovali do nálady, 2) prostor pro vlastní nápady byl v porovnání s humoristickými kanonádami Jima Carreyho a Willa Ferrela zhoubným způsobem okleštěn anebo 3) snímek při své koncepci jednoduše potřeboval pevný scénář, který by přesně rozpracoval potenciálně silná místa a vybrousil v nich gagy do podoby diamantu o váze minimálně pěti karátů. Nejsem dramaturg, ale třetí možnost shledávám jako nejpravděpodobnější. Při jejím naplnění bych na Confetti vzpomínal s větší oddaností, než kterou věnuji bezproblémové a koncepčně originální komedii relaxačního typu s moc pěkným muzikálovým finále.