Když jsem se chystal na tenhle text, samozřejmě jsem si Baby Jane vyhledal na CSFD, abych nezkomolil některé jméno. S hrůzou jsem zjistil, a IMDb souhlasí, že na rok 2015 se nejspíš chystá remake. Nechci být špatný prorok, ale tohle nedopadne dobře. Máme tu totiž co do činění s filmem, který se jeví především neopakovatelně.

Režisér Robert Aldrich sice patřil spíš mezi velmi zručné řemeslníky než nenahraditelné umělce, v jeho psychothrilleru tvrdém jako kámen se mu ale sešel úžasný námět a podle něj scénář dvorního Lukase Hellera s dvěma hereckými hvězdami, Bette Davis a Joan Crawfordovou, které rozehrály doslova peklo na zemi. Pikantní je, že Davis a Crawtfordová se skutečně nenáviděly a na natáčecím place to vypadalo podobně jako ve filmu. Obě však trvaly na tom, že musejí být obsazeny současně, měly to ve smlouvě jako podmínku. Cítily, že právě silné antipatie mezi nimi mohou na plátně v plné míře explodovat a zaručit neopakovatelný zážitek (čtěte: holky chtěly Oscary). Což se potvrdilo.

Příběh vypráví o dvou stárnoucích sestrách, jež dodnes žijí ve svém malebném panenkovském domě. Ten si pořídily v době, kdy se od obou čekaly velké věci. Jane (Bette Davis) byla úspěšnou dětskou hvězdou (viditelná inspirace Shirley Temple), ovšem postupně ji herecky přerostla nenápadná Blanche (Joan Crawford), protože se sice neuměla culit, zato zvládala charakterní herectví. Jedné noci však opilá Jane srazila Blanche autem a trvale ji paralyzovala. Kariéra obou skončila a v tomto neutěšeném stavu spolu bok po boku žijí celý život. Ale ten se chýlí ke konci...

Tvrdé drama plné nenávisti a smutku se stupňuje, když to Baby Jane začne „ztrácet“, propadá se do minulosti a bezmocnou Blanche začíná nejprve šikanovat, později vyloženě týrat. Přesto ji nemůžeme nenávidět, protože se nám postupně sama odhaluje jako zničená osoba žijící ve výčitkách, které raději proměňuje v nenávist, s níž se snáz vyrovná. Závěrečný zvrat ještě víc prohlubuje charaktery a dělá z tohohle filmu mnohem víc než jen boj Blanche o přežití.

Jako každý horor, i Baby Jane reflektuje nějaký nepříjemný pocit, jen ho mnohonásobně zesiluje. V tomto případě to není „strach“, ale spíš tíseň, s jakou se v mnoha rodinách kupí výčitky, dávné křivdy, neporozumění, zahozené ambice a závist. Příběh žen, které „vlastně celou dobu mohly být přítelkyněmi“, kdyby k sobě byly jen o trochu otevřenější, i přes tvrdý cynický humor a naopak nepříjemně dopadající scény absolutního zmaru působí i přes prvotní dojem nelidskosti velmi osobně a blízce. Právě to je na něm zneklidňující. A úžasný výkon především ďábelské Bette Davis z vás zaručeně jen tak nevyprchá.