V dnešní době si člověk může být jistý máločím, ale to, že Joaquin Phoenix odvede za každých okolností v jakékoliv roli perfektní výkon, zůstává jistotou. Ten člověk by dovedl i z Bastardů udělat koukatelný film, naštěstí patří mezi herce, co si pečlivě vybírají, čemu věnují svůj talent a čas. O jeho novince – úsměvném dramatu C'mon C'mon – se mluví jako o snímku, který by mohl promluvit do oscarového klání a Phoenix rozhodně má šanci pořídit bráchu Oscarovi za Jokera. Jenže filmy nemůžou stát jen na jednom jediném herci a je otázka, jestli Phoenixova novinka dovede nabídnout i něco jiného než právě Phoenixe. 

A určitě ano, ale na druhou stranu toho možná zase tak moc není. Hlavním hrdinou je novinář Johnny, jenž objíždí Ameriku a dělá rozhovory s dětmi o tom, co čekají od budoucnosti. On sám v tom však moc jasno nemá. Čtyřicet mu bylo, žije sám, práce se tak nějak stala rutinou a i když má pár přátel a depresemi netrpí, spokojený není. A navíc nemluví se svou sestrou. Jednoho dne se rozhodne jí zavolat a zjistí, že má problém. Její manžel onemocněl a potřebuje, aby na něj dohlédla, jenže by se jí hodilo, aby se někdo postaral o jejího syna Jesseho. A Johnny na to kývne. Původně mělo jít jen o pár dní, nakonec se to ovšem trošku protáhne a životem unavený samorost bude muset vymyslet, jak to zvládnout s neposedným a náladovým klučinou na krku. Jenže možná právě tahle nečekaná facka od osudu je přesně to, co potřebuje. 

C´mon C´mon: FOTOGALERIE

C'mon C'mon není v základu příliš komplikovaný ani originální film. Hlavní hrdina nafasuje nečekaného parťáka, jenž ho donutí, aby vylezl ze své komfortní zóny. A po nějakém společně stráveném čase se z obou ideálně stanou lepší lidé. Scenárista a režisér Mike Mills se ovšem drží hodně na uzdě co se týče snahy lézt divákovi pod kůži. Jeho novinka se celou dobu drží v realistických mezích a i když samozřejmě dojde na úsměvné a veselé chvíle, které dovedou rozehřát srdíčko i těch nejcyničtějších diváků, nikdo se tu nepokoušel točit laciný doják. 

Johnny a Jesse se od začátku mají rádi, i když spíš proto, že mají pocit, že by měli. Moc se neznají, snaží se jeden druhému vyhovět, to ovšem neznamená, že strejdovi občas neujedou nervy a že synovec se nenaštve a nevleze do prvního autobusu, který jede bůhvíkam. Jeden druhému se otevírají postupně a to za cenu překonávání otravnosti, vlastní nejistoty i nutnosti dělat kompromisy, na jaké nebyl ani jeden z nich zvyklý. Jde to pomalu, není to tak divácky strhující jako v jiných filmech, ale o to tu očividně nikomu nešlo. C'mon C'mon má být film o obyčejných lidech s relativně obyčejnými problémy, co si k sobě hledají cestu a párkrát si u toho nabijí hubu. Avšak každý krůček, který je přiblíží k tomu, aby se měli doopravdy rádi, si užívají jak oni, tak i divák. 

Phoenix a Woody Norman jsou absolutně přirození ve svých dialozích, ale u prcka třeba i v pohybech a jeho nevypočitatelnosti. Jedenáctiletý Norman je zkrátka jedenáctiletý prcek, co skončil na krku strejdovi, kterého skoro nezná a většinu času se u něj nudí a tak „dětsky vysírá“ tak, jak to děti umí. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že toho dohromady moc není. A i ta atmosférická černobílá kamera podtrhuje myšlenku, že je to celé jaksi obyčejné. Jenže právě v té obyčejnosti se skrývá opravdovost a nakonec i emoce, jaké jiní filmaři s jinými herci často musí dolovat trošku na sílu. 

Přehrajte si trailer Mills napsal a zrežíroval krásně normální film o normálním vztahu dvou normálních lidí. Občas se to celé trochu táhne, protože se tu evidentně spoléhá víc na atmosféru a na herce než na okoukaný a do velké míry předvídatelný příběh. Na druhou stranu právě tahle normálnost a snaha nesázet na vtíravost (tklivé melodie, extrémně vyhrocené konflikty) dělá z C'mon C'mon zajímavý film. Uznávám, že občas na úkor zábavnosti, ale pořád dostatečně zajímavý na to, aby stálo za to ho vidět.