Kdepak Truffaut nebo Godard. Hýčkané legendy francouzské nové vlny v dosud poslední verzi prestižní ankety Britského filmového institutu o nejlepší filmy všech dob (v roce 2022) předstihla jejich méně nápadná souputnice, feministická ikona Agnès Varda. Její druhý hraný celovečerák Cléo od pěti do sedmi z roku 1962 se stal také filmařčiným nejvýraznějším zářezem do dějin kinematografie a ačkoli dobu svého vzniku rozhodně nezapře, i dnes dokáže uhranout mnohem početnější publikum než jen cinefily doplňující si klasiky celuloidového umění.

Název dává rovnou najevo působivý koncept: tedy sledování jedné postavy na ploše zhruba dvou hodin. Pro mladou zpěvačku Florence, vystupující pod jménem Cléopâtre (a zkráceně Cléo), však rozhodně nejde o stereotypně strávené odpoledne. Čeká totiž na výsledky vyšetření a možná diagnóza rakoviny se nad hrdinkou po celou dobu vznáší jako kletba, již není možné ignorovat.

Úvodní, stylově nasnímaná věštba kartářky ji navíc o nevyhnutelnosti tragického údělu přesvědčí, a to navzdory tomu, že danou předpověď lze vykládat různými způsoby. Florence se následně setkává s plejádou přátel, muzikálních spolupracovníků, svým starším a notně zaneprázdněným milencem, a nakonec i se sympatickým a oduševnělým vojákem, jenž se ale brzy musí vrátit ke své jednotce. Ti všichni jí střípek po střípku nastavují zrcadlo, jimiž snímek rozhodně nešetří.

Většina postav přitom hrdinčiny obavy bagatelizuje – vždyť Cléo je na sebe obvykle až přehnaně citlivá! A právě v tomto ohledu s námi Varda hraje fascinující hru: divák si totiž nemůže být jist, komu věřit více a komu méně, tudíž neustále hledá indicie k zodpovězení ústřední otázky (tedy zdali je Cléo doopravdy vážně nemocná). Čím více času však neplodnou ruminací strávíme, tím více se vzdalujeme tomu skutečně důležitému – totiž uvědomění si síly přítomného okamžiku, jehož plné prožívání máme (na rozdíl od mnohých zásahů osudu, příjemných i katastrofálních) ve své moci.

Naznačuje to i velké množství nenápadných digresí, zas a znovu připomínajících, že se svět netočí jen kolem problémů jednoho člověka. Na ulici Cléo prochází kolem spousty naznačených příběhů, jež jsou vzápětí opouštěny, nechybí ani dostatek lyrických vsuvek a obrazů, záblesků pomíjivých pocitů. Na nich však zpěvačka, kterou vrstevnatě ztvárnila Corinne Marchand, zprvu pozornost mít nedokáže – zaobírá se hlavně svou krásou jakožto symbolem zdraví a života a s rozpaky sleduje svou volnomyšlenkářskou kamarádku, která se nestydí pózovat nahá studentům sochařství. Protagonistka nesouzní s myšlenkou, že se v takové situaci dívají studenti hlavně na obecnou ideu těla, a spíše se obává, že by na ní viděli a hodnotili každou nedokonalost…

Zpočátku tedy Cléo nepůsobí zrovna sympaticky, utápí se v prázdném luxusu a rozmarnými manýry obtěžuje nejen svou asistentku, nýbrž i nás. Pro zámožného milence je spíše krásnou ozdobou nežli skutečným člověkem, přitom se však s postupující stopáží vykresluje coby komplexnější a bohatší osobnost. Tváří v tvář hrozbě smrti se totiž pro Cléo otevírají existenciální témata. Vše dosud známé je najednou jiné, nové, a po pouhé hodině a půl, kterou s ní strávíme, se rázem dovedeme na původně povrchní a protivnou figuru citlivě naladit.

Agnès Varda ukázala svou vnímavost i v několika formálně odvážnějších momentech, jichž přitom snímek není rušivě přehlcen. Platí to hlavně pro němou grotesku, na kterou se Cléo dívá v kině a která slouží jako hravé intermezzo o rizicích příliš pesimistického pohledu na svět i úsměvné pomrknutí na filmařčiny novovlnné kolegy (v čele s Jeanem-Lucem Godardem a Annou Karinou, kteří ve vloženém kraťasu vystupují). Obdobně zaujme i v dlouhém záběru natočený zpěv tklivé písně, evokující hrdinčin propad do temnoty, čehož je přitom dosaženo „pouze“ nápaditou hrou kamery a kulis.

To vše dohromady vytváří jakousi časovou kapsli Paříže na počátku 60. let, do níž se díky existenci filmového média můžeme kdykoli vrátit – a zároveň si tak připomenout prchavost skutečnosti, za níž se sotva stačíme ohlížet, ačkoli nás (stejně jako Cléo) neustále proměňuje. Vyzdvihnout lze i feministickou rovinu, skrze níž můžeme sledovat proměnu Florence z pasivního objektu, závislého na hodnocení druhými lidmi, na aktivní subjekt, svobodně si vybírající, s kým a jak bude trávit svůj čas. Což by mohlo (a mělo) být poselství inspirativní pro každého z nás…