O úspěších filmové nabídky Netflixu si můžeme myslet cokoliv, jistou výhodu a sílu populární streamovací služby ovšem nemůže popřít takřka nikdo. A to, že díky svému aktuálnímu dosahu dokáže vytvořit sledovaný kousek jak z nezávislých pecek, které by jinak brázdily hlavně festivaly, tak z projektů světové produkce. Do nich Netflix nejen, že dává slušné peníze, ale navíc díky tomu stává „lokální“ obsah často až globální událostí. Takové seriály La casa de papel či Dark by mohly vyprávět. A podobně akční je Netflix i v Jižní Koreji, kde se mu velmi dařilo např. se zombie seriálem Království. Novinka Čističi vesmíru pak v trailerech překvapila nejen hodně solidní a velkorysou vizuální stránkou, ale také příslibem svižné ulítlé sci-fi komedie ve stylu Strážců galaxie. A ono to tak víceméně i dopadlo.

Podíváme se tak do roku 2092, kdy je Země prakticky neobyvatelná a lidé našli zčásti nový domov na oběžné dráze. Zatímco velké množství z nich přežívá na starých vesmírných stanicích, společnost UTS pod vedením génia Jamese Sullivana zde postavila nový luxusní domov pro vyvolené (=bohaté) a hodlá kolonizovat Mars. Hlavními hrdiny ale bude hodně nesourodá posádka titulních čističů, která odklízí z oběžné dráhy vesmírný bordel v podobě starých satelitů apod. I když se jim však na první pohled daří, tak je tým složený z pilota Tae-ha, věčně opilé kapitánky Jang, bývalého drogového krále Tiger Parka a robotky Bubs stále zadlužen. Během jedné rutinní akce ovšem narazí na záhadné dítě. Jenže záhy zjistí, že roztomilá ratolest je ve skutečnosti androidem se zabudovanou bombou, jehož hledají jak tamní strážci zákona, tak jistá teroristická organizace. Tae-ho a spol. se proto rozhodnou situace využít a vytřískat z ní peněz. Jenže jak už to tak bývá, všechno se malinko zkomplikuje.

Čističi vesmíru se pak ani nesnaží zapírat fakt, že jsou hlavně vykradačkou zmíněných Strážců galaxie, Kovboje Bebopa a dalších svérázných vesmírných partiček či sci-fi filmů. Což je jedině dobře, protože nám tvůrci díky tomu servírují vcelku zábavný mix americké a asijské školy, jenž tak rozhodně necílí jen na domácí publikum, ale efektně se umí prodat celému světu. Zapomeňte tedy na mnohdy bláznivou, a často nekoukatelnou, asijskou atmosféru, tady dostáváme vcelku poctivý vesmírný blockbuster s překvapivě solidními triky a ještě překvapivěji funkčním i sympaticky načrtnutým světem. 

Tato vize budoucnosti se tedy nechlubí pouze hezkým vizuálem, na němž je vidět každý netflixovský peníz, ale také řadou šikovných detailů a zajímavých prvků (např. princip, díky němuž se ve filmu mluví prakticky všemi světovými jazyky). Mezi posádkou to pak skvěle funguje, scénář nabízí funkční mix zcela rozdílných charakterů, jenž se solidně doplňuje a umí vyprodukovat dostatečné množství hlášek. A Richard Armitage si svého hezky béčkového záporáka taky hezky užívá. I když pak příběh není dvakrát originální a je velmi předvídatelný, občas umí hezky překvapit i malinko vážnější linkou či momentem. Čističi vesmíru zkrátka baví a dalo by se říct, že jsou sázkou na odpočinkovou jistotu. Jenže možná až příliš velkou.

Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit pocitu, že z tohoto světa i tvůrčího stylu se dalo vymáčknout daleko víc. Režisér jako by se až zbytečně moc držel při zdi a bál se aspoň trochu riskovat. Což je rozhodně škoda, protože potenciál byl v tomto světě mnohem větší a pod správným režijním vedením jsme mohli zažít ještě větší odvaz. Sung-hee Jo má navíc po akční stránce docela rezervy, zejména se střihem si zde příliš nerozumí a seznamovací úvod byl pro mě vlastně i docela chaotickou záležitostí. Také ono střídání humornějších a vážnějších pasáží v jistých místech malinko skřípe a z některých zábavných situací se dalo vymáčknout trošku víc. Na druhou stranu, v závěru si je Sung-hee už podstatně jistější a poslední třetina je hodně svižnou akční jízdou, v níž nechybí ani nějaké ty emoce.

Přehrajte si trailer Čističi vesmíru jsou tedy ve výsledku čistou sci-fi jednohubkou, která si dala za cíl jen jednoduše pobavit, což vlastně také bez problémů plní. Výsledný dojem však přeci jen sráží nevyrovnaná režie a taky klasicky netflixovsky přestřelená stopáž. Více než dvouhodinová délka je u podobně jednoduchého příběhu přeci jen moc a pár kecacích scén se dalo klidně vystřihnout. I přesto se ovšem Netflix za tuhle akvizici stydět nemusí, a kdyby se tahle hezky sehraná posádka vrátila v sequelu, vůbec by mi to nevadilo. Jen by se tvůrci propříště nesměli bát ještě trochu více odvázat.