K něčemu se vám tedy hned na začátku přiznám. Mám Číslo 5 žije radši než Spielbergova E.T. mimozemšťana. Tedy ne že bych snad tvrdil, že je Badhamova sci-fi báchorka nějak lepší. Stejně jako jeho další technofantazie (Válečné hry, Modrý hrom) je to tak na sedmičku s přimhouřeným obočím Johnnyho Pětníka, ale já si nemůžu pomoct. Viděl jsem ten film jako první a moje geekovské já se v zatoulaném robůtkovi, co je lidštější než většina armádních gum, co ho nahání, prostě vidělo na první dobrou. Navíc nepřijel otravovat nějaké děti, ale neuvěřitelně roztomilou a sympatickou Ally Sheedy, která od těch Válečných her trochu vyrostla a místo Brodericka nafasovala Mahoneyho z Policejní akademie.

Omlouvám se za všechny ty osmdesátkové odkazy, ale tohle prostě byla moje véháesková dieta začátku devadesátých let. Steve Guttenberg byl z kategorie obyčejných hezounů, co zvládnou romantické řečičky i nenucený komediální timing. Největším zdrojem humoru je tu však robot s teleskopickými kukadly, tankovými pásy a pohotovou vyřídilkou. Když do něj praští blesk, nestane se z něj Flash, ale zkrat způsobí, že se mu přeprogramuje hlava a začne být “volný”.

Skynet by toho využil k apokalypse na počkání (ve třetím Terminátorovi mimochodem je robot ne nepodobný Číslu 5… a shodou okolností jde o první výtvor Skynetu… náhoda? Nemyslím si.), ale idealistický robot ukradne auto a naboří domácnost mladé idealistky. Armádní generál ho chce zničit, vědec ho chce studovat a zachránit, takže karty jsou rozdané velmi přehledně, s bonusem v podobě vzájemné dynamiky Guttenberga coby vědce a roztomile se čertícího napoleonského generalissima v podání G.W. Baileyho (pošťuchovali se předtím už v několika dílech zmíněné Policejní akademie).

Ale znovu, středobodem je tu robůtek, co s naivitou a bezelstností pětiletého dítěte studuje svět kolem sebe, dožaduje se spravení rozmontovaného lučního koníka, na kterého omylem skočí, načež se setkává se smrtelností, láskou a dalšími nepochopitelnými algoritmy živých bytostí. Pod kapotou se vlastně skrývá skoro až rodinná komedie s nenápadným romantický innuendem, což je od Badhama vcelku nečekaný úkrok stranou. Akce je tu spíše skromně, producenti nejvíc peněz investovali do funkčního animatronického robota (od žánrových mistrů jako byli Douglas Trumbull a Syd Mead).

Výsledek bere dech i po letech, stejně jako obsazení slavného dokumentaristy Fishera Stevense do role Guttenbergova indického kolegy. Je dobré připomenou, že Stevens je modrooký běloch, takže si musel nasadit hnědé kontaktní čočky, obarvit vlasy a namazat pěti vrstvami make-upu. Někomu to zjevně přišlo jako dobrý nápad, ke cti Stevense je nutné dodat, že když procházel konkurzem nebyla národnost postavy specifikována, až při přepisování scénáře někdo zvednul ruku pro větší diverzitu a připomněl, že Indové jsou politicky bezproblémoví a jsou to machři na technologie. Zbytek je historie, která zestárla víc než cokoliv jiného na komedii plném praktických efektů a skvělých dialogových frků.

Mohl bych to celé bagatelizovat povzdechem nad tím, že mi při prvním zhlédnutí bylo devět a bohorovně jsem přehlížel jak nahnědo natřeného Stevense, tak možné slabší pasáže a nedostatky. Jenže když jsem o pár měsíců později viděl dvojku, byl rozdíl mezi oběma tituly jako den a noc. V očích všech, kdo mají oči, dámy a pánové. Dejte si tuhle umělou inteligenci s lidskou tváří, než se definitivně probudí ta opravdová a její železné paže nám rozmontují nejen luční koníky!