Staré české přísloví radí, aby se čert držel svého kopyta. Prostě když něco neumíte, tak to nedělejte a hotovo. Ušetříte si tím spoustu nepříjemností. Třeba tuto recenzi. Jenže v tomto případě se čert svého kopyta nedržel a dopadlo to tak strašlivě, že bych se tomu zdráhal uvěřit, pokud bych to neviděl na vlastní oči. Varování, že se blíží největší česká filmová katastrofa všech dob, zvěstovaly už trailery. Zoufale sterilní pokusy o vtip, laciná produkce na úrovni ochotnických představení a křečovitě pronášené věty dávaly navzdory plejádě českých herců a hereček jasně najevo, že tady se budou přepisovat dějiny. A taky to tak skutečně dopadlo. Výsledek, který producenti poslali do kin pro obveselení milovníků cirkusových šapitó a českých filmových řechtaček, má totiž potenciál odradit vás nadosmrti od sledování českých filmů.

Chápu, že pokud se celý život více či méně věnujete cirkusu a sám pocházíte ze staré cirkusové rodiny, přiroste vám toto prostředí k srdci. To ale neznamená, že z vás láska k manéži udělá dobrého režiséra. Nebo scenáristu. Prostě neudělá, i kdybyste k účinkování ve „filmu“ přemluvili Jana Přeučila, Tomáše Matonohu, Radima Fialu a celou řadu dalších lidí od fochu, včetně jistě talentovaných členů cirkusové rodiny Berousků. Ono pořádat cirkusová představení je jedna věc a natočit film věc druhá. 

K obojímu totiž potřebujete lidi, kteří vědí, co dělají. U filmu to je tak, že režisér režíruje, scenárista píše (nebo spíš věčně přepisuje) příběh, střihač stříhá, do toho všeho drze strká prsty dramaturg atd. Nic z toho ovšem v Cirkusu Maximu nefunguje. Pokud je snímek v něčem opravdu unikátní, potom je to fakt, že vzniknul bez toho, aniž by zúčastnění profíci věděli, co dělají. Kdyby mi někdo řekl, že jde o amatérský film nadšenců z cirkusu, tak jim poblahopřeji, že do něčeho takového ukecali tolik známých tváří, včetně Marie Tomsové! Jak to udělal Artur Kaiser, který za celým projektem stojí, to skutečně netuším.

Artur Kaiser se zatím nejvíce mediálně proslavil jako otec festivalu Votvírák. A také tím, že v roce 2013 uspořádal obrovskou cirkusovou megashow s delfíny, která se nikdy nekonala. Byla to součást jeho projektu „nikdy nekončícího cirkusového vystoupení v Praze“, ze které ovšem časem sešlo. Možná tady mají své kořeny ambice natočit celovečerní film jako poctu tvrdému a nevděčnému životu cirkusových umělců, pro něž je kočovný způsob života vším. Příběh o poslední velké show jednoho prastarého cirkusu na hraně úpadku, kde po smrti principála (Jan Přeučil) vyplují na povrch dlouho zapomenuté křivdy a postaví proti sobě dva bratry (Petr Batěk a Radim Fiala), mohl na papíře vypadat skvěle. V reálu se ovšem proměnil v noční můru všech diváků. Totiž ve strašlivou přehlídku nudy, trapnosti a řemeslného selhání na všech frontách.

Kdyby Artur Kaiser svůj jistě bohulibý nápad svěřil nějakému režisérovi, nechal si napsat scénář od zkušeného autora a celé to nechal sestříhat lepším střihačem, mohl mít seriálový Cirkus Humberto když ne celovečerního konkurenta, tak přinejmenším následovníka. Ale nemá. Cirkus Maximum totiž díky svým autorům selhává na plné čáře a ve všech ohledech. Problémy začínají celkovým konceptem příběhu, protože film je jednoduše řešeno o ničem. Nemá žádný dějový oblouk, žádný progres ani gradaci. Je to sled jednotlivých scén, jež fungují jako jakési mikropříběhy, ovšem bez potřebné pointy. Je možné, že některé scény mají předobraz ve skutečném životě cirkusových umělců (boj s úřady o povolení k záboru veřejného prostranství), ale i ty jsou podány vcelku bezobsažně a okamžitě vyzní do ztracena jako ty ostatní.

Záchrannou brzdu mohl představovat humor, ale brzda evidentně selhala, protože jednotlivé gagy se míjí s podstatou chápání humoru jako takového. Dalším políčkem do tváře diváka je režijní vedení herců, které neexistuje a nechává nebohé aktéry pronášet křečovité monology nebo dialogy bez jakéhokoli hereckého prožitku. U neherců, jichž je ve filmu nespočet, to ještě pochopíte. Ale utopit potenciál herců jako je Přeučil, Matonoha, Fiala nebo Oldřich Kaiser, to je obrovská škoda. Většina z nich své repliky podává tak ploše, jako kdyby to byl výplod okamžité improvizace. Výjimkou je Přeučil s Kaiserem, kteří ovšem přináší snad až divadelní formu projevu a působí, jako kdyby se na natáčení dostali omylem.

Jistě, nejde o oscarové drama, ale tady bohužel nejde ani o tu klasickou českou odpočinkovou řachandu, protože i ta musí splnit minimálně žánrová kritéria, aby se mohla nazývat filmem. „Však ono se to chytne,“ prohodí ve filmu jedna z postav. Ne, nechytne. Ani v Poděbradech (což je asi nejotravnější running joke všech dob). Něco takového se nemůže u diváků chytit, protože nemá za co. Cirkus Maximum totiž není film v pravém slova smyslu, pouze sled náhodných scén bez vnitřní konzistence a odpovídající technické formy. A to ani v kategorii „tak špatný film, až je zábavný“. Oldřich Kaiser se vás sice bude v roli klauna Pennywise snažit přesvědčit, že „lidi jsou blbý, ty se smějou všemu“, ale bohužel netuší, jak daleko je od pravdy. 

Přehrajte si trailer Tady totiž není čemu se smát, protože humor absolutně nefunguje. Nejde přitom ani o celovečerní reklamu na cirkus, neboť skutečných čísel se dočkáme až v samotném závěru, kdy už většina diváků umřela nudou a zoufalstvím. Navíc jde o nahodilý sled cirkusových atrakcí bez jakékoli pointy nebo (nedejbože) zajímavě nasnímaných záběrů, kterým to celé skončí a můžete jít domů. Cestou si možná vybavíte jednu z Přeučilovách hlášek, když svým rozvážným filozofickým hlasem praví: „To je smrt.“ Ano, toto je smrt českého filmu v přímém přenosu a pokud ho někdo dokáže resuscitovat, zaslouží si tím neskonalý obdiv všech otrlých diváků.