Jakoupak to velkou úrodu sklízíme v posledních měsících na poli českého filmu! Tuzemské houby rostou jako po dešti, což bohužel automaticky neznamená, že jsou jedlé a zdravé; ale i přes kvantitu převyšující laťku kvality je potěšující, že se v českém rybníčku hýbají ledy. Snad se jednou podaří vypilovat stylistiku a scenáristiku natolik, že nebudeme pravidelně svírat hlavu v dlaních a mlátí s ní ze strany na stranu. Dneska se toho bohužel ještě nezdržíme, avšak už příští týden si zlepšíme náladu u nepoměrně lepšího Václava.

Takže, to bylo tak: Doktor Goldberg je pěkný rošťák a filuta. V záletnictví došel tak daleko, že si ušil dalšího neposedného potomka a protože svou milenku nasměroval na potrat a ne k sobě do náruče, ta to celé pěkně vyzvonila jeho ženě. Startuje příběh o třech rovinách v nevídané scenáristické konstrukci, který se snaží spojit vše dobré z roztříštěných povídkových etalonů (evropské Loly o život asi nejvíc, druhotně pak třeba Pulp Fiction) a „starého dobrého lidového humoru“, který nabízejí pánové Martin Kotík a Zdeněk Troška.

Od posledních dvou jmenovaných si scenárista bere rozverný situační humor (vysmátá obtloustlá spolupracovnice Vilhelmové jako by ho v celé své fyzické majestátnosti působivě ztělesňovala), od běhající Loly a Tarantina v první řadě příběhový konstrukt a v druhé ony prázdné, ale cool dialogy, které vedou postavy, když sedí v autě a hrají si na intelektuály (Kryštof Hádek bohužel není Vincent Vega a tak to povídání o putujících úhořích zní o mnoho hůře). Vlastně – obecně by chtěl působit intelektuálně věrně životním situacím, které mohou normálního člověka potkat a chování, které se k jejich řešení váží. Asi dvakrát se mu to povede, ve zbytku vrší marnost nad marnost a sklouzává opět k oné troškovské agónii, která by v ústech horších herců způsobila skutečnou fyzickou bolest. U lepších herců vyvolává jen údiv a pocit, že „asi museli, když už se upsali“. Třeba když Landovský řekne Vilhelmové, že je její otec, ona jen na sekundu vyvalí oči, ale v té druhé už má připnutý absolutně smířený výraz, jako by tohle slýchala každý den. Když Malátný přijde za svou tchýní (které právě podvedl dceru) a ona mu mezi dospěláckými výlevy řekne, ať mu nakrájí meruňky (a přesně na půlky!). Všechno, co může působit vážně, působí jen rozpačitě v momentě, kdy se scénář snaží křesat humor ze všeho a každou postavu vyladit do legrační polohy. Nikdo není zlý. Když něco zlého řekne, vlastně to tak nemyslí, všichni se mají moc rádi a odpouští si. Tak jako v životě, ne?

Režisér Martin Dolenský, zároveň autor scénáře, se k sobě snažil přilepit dva zcela nekompatibilní žánrové protipóly – rozvernou televizní komedii a uvěřitelné pravdy o životě, které cosi vypovídají o stavu naší společnosti. Osamocen pak píchá do větrných mlýnů, když předkládá poslední variantu své povídky jako hrdinovo absolutní vítězství nad zaběhnutými společenskými konvencemi. Je to ta varianta, kde se ženy hrnou do polygamních vztahů a téměř poplácávají svého partnera po ramenou, jak si to dobře zařídil. Pokud to má působit jako první krůček k revoltě proti ustanoveným zákonům, bojím se, že přišel příliš brzy, aby se za něj někdo veřejně postavil. Ale pokud se za třicet let skutečně dočkáme takové volnosti, jakou si Dolenský přeje, jeho film bude bezpochyby kultovní. Jen tak pro zasmání: před pár dny vyšel v magazínu MF Dnes poměrně trefný článek nazvaný Sexmise 2008, v němž se ženy podrobně zpovídají o svých nulových potřebách žít byť s jediným mužem. Zkuste ho, mistře Dolenský, je to nevídaný kontrast.

Samotná montáž ve smyslu „když se v bodě A stane něco jiného než minule, skončí to celé lépe/hůře“ s sebou nese všechny průvodní „opakovací“ jevy, tak notoricky známé už třeba ze zmiňované Loly. Občas je to fajn, občas dokonce zajímavé, ale většinou spíše zbytečné a nicneříkající (a hlavně ani efektní). Navíc se čím dál tím víc zdá, že Dolenský měl jen úvodní nápad, ale už se s ním nedokázal chytře poprat nad úroveň, která se dá shrnout jednou větou (bude to film se třemi různými konci). Roviny mu často nekorespondují, logika vyprávění povážlivě hapruje (jedna situace se odehraje stejně jako v minulém příběhu, druhá ne a třetí zase jo… tak buď všechny stejně nebo žádná, no ne?). Z filmu je také znát, jak náročné je natáčet na přeskáčku scény z takového scénáře – když je samo o sobě těžké točit na přeskáčku scény ze souvislého scénáře – a udržet přitom nějakou kontinuitu a konzistenci. Jako by se občas zdálo, že z filmu něco vypadlo nebo vám k tomu někdo zapomněl cosi důležitého říci. A pak se na závěr vkrádá ono souhrnné zvolání: pokud mělo mít tohle všechno nějaký smysl, musely by se postavy chovat jako lidi a ne jako stroje na odříkávané repliky, které se umějí přesouvat dopravními prostředky a volat z mobilu.

Chtěl bych vyzdvihnout upřímnou snahu natočit žánrový film a zapojit do toho hlavu, ať už výsledek dopadl jakkoliv. Nabízí se srovnání se starším Restartem, Julius Ševčík ale bezpochyby vládne větším filmovým rozhledem a záleží mu na tom, jak vypadá každý záběr. Dolenský natočil televizní inscenaci, která si s audiovizuálními hrátkami neláme hlavu. Ostatně i jediná pseudoumělecká scéna s naklonovanou Vilhelmovou na fotbalovém hřišti končí neuvěřitelně natočenou ranou do hlavy, která mě definitivně poslala do kolen.

Troufám si tvrdit, že Doktora uvidíte v televizi dřív než se na něj odhodláte vydat do kina.

P.S. Upřímný palec nahoru za obsazení Karla Janáka. Pro oba z vás. Jinak Malátný až na úplné začátky ujde a dvojrole Vilhelmové je jen zbytečnou (ale zvládnutou) nafouknutou bublinou, která nevyplňuje žádné širší kontexty. Vousatý Sobota bez koktajících výstřelků všem láme vazy.