Čas od času mám takový zvláštní pocit, že spousta režisérů nikdy nepozná, kdy je lepší skončit a kdy se vyplatí pídit se kariérou dál a pokoušet se rozdávat divákům umění a vědění. Ne, nemluvíme výjimečně o filmových eskapádách Zdeňka Trošky, který to neví prakticky celou svou kariéru, ale s Robertem Bentonem to jde od jisté doby z kopce. Zatímco dříve točil divácky velezajímavé filmy (Kamerová vs. Kramer), v poslední době upadá do jakési letargické fáze, kde se snaží tvořit ono „umění a vědění“, na které ale nikdo nechodí (Lidská skvrna) a vsadím boty na to, že nebude chodit ani teď.

Hrdiny jeho posledního příběhu je spousta dvojic, které v odlišných fázích svého vzájemného soužití buď prožívají či neprožívají to, čemu se říká láska. Komplikovaná směsice emocí a nejvnitřnějších tělesných pochodů, na kterou filmem táhnou dva protichůdné názory - nejdůležitější věc v životě / hříčka přírody, která vám má ošálit mysl, abyste měli hodně dětí. O lásce prý a ničem jiném rozhodl se Benton vyprávět a já rovnou říkám, že mu nevěřím. Nevěřím Morganu Freemanovi jako personifikaci vypravěče a totálního guru, který všechno ví a všechno zná a na kterého byl svět tak správně kýčovitě „filmově nespravedlivý“. Když mu vzal syna, uzavřel se do sebe a začal bilancovat o lidech, jejich duších, romantice, lásce, sexu a všech věcech tím spojených. V reálu to vypadá tak, že si chodí každé ráno usrkávat svoje kafčo do tamější restaurace, kde všechny ty důležité vztahové propletence symbolicky vnizkají a místo toho, aby je vyhledával, chodí v neuvěřitelné frekvenci přímo za ním. Dokonce tak často, aby mohl každé odpoledne doma říkat manželce „dnes se dali dohromady tihle dva, těmhle dvěma to skřípe a tamti po sobě koukají“.

Benton zakotvuje své vyprávějí v nažehleném americkém maloměstském prostředí, kde si lidé jen tak po rozvodu kupují baráky od realitní agentky, která k nim přišla do kavárny nebo se navzájem adoptují, protože to má jakýsi vznešeně přátelský smysl. Má to svou uchopitelnou poetiku (asi tak stejně silnou jako život „upřímných lidí“ z Beverly Hills) a Benton ve své vizi ani na okamžik neujede, ale jeho hrdinové, jejich povahy, zájmy a životní motivace jsou běžnému člověku tak na hony vzdálené, že s nimi ve finále nelze soucítit i v té rovině úplně nejlidštější. Pořád jako by to byla jen taková hra voyerského typu, kdy vás k postavám nic nepoutá a sledujete je skrze husté křoví, protože zrovna není nic lepšího na práci (a hlavně proto, že můžete). A tak film plyne, motivy se v pravidelných intervalech střídají s inkasovanými fackami, nečekaně otevřeným sexem (otevřeným v tom smyslu, že Selma Blair a Radha Mitchell dělají věci, které se v hollywoodské produkci zase tak často nedělají) a film pomalu plyne dál a dál… aby nabízel stále míň a míň.

Hodně brzo se ukáže, že filmu schází jakýsi hlubší dramatický oblouk, o který by se dalo vyprávění opřít a vymanit ho z mlhy drobných příběhových fragmentů, které spolu netvoří žádný související celek. A je chyba, že mu schází – když se tahle prokoukne, začne být opravdu nudný a plyne čistě proto, že plyne. Snad z toho důvodu scenárista nasadil na konec zcela zbytečnou a absolutně nevygradovanou událost (tipněte si sami, co se občas stává „dobrým lidem“ na konci filmů), která – nezakotvená v kontextech a zčistajasna spadnuvší z nebe – zábavně až směšně. Benton na to nehledí a snaží se s vážnou tváří odvyprávět drama s teatrálně táhlými emočními výlevy a dělat, že to všechno myslí vážně. Vzniká rozpačitý kontrast, v němž se střetává snaha staršího člověka vytvořit autentično a předat ho generacím mladším, které vědí, že takhle autentično nevypadá. Kam se vytratil onen cit pro přesné podchycení pocitů a vyložení životních pravd?

Benton určitě neměl špatný úmysl. Na to býval příliš dobrým a citlivým režisérem, který odjakživa věděl, jak na svého diváka. Za jistou hranicí, kde by režisér měl nazout papuče, protože už se vypravěčsky vyčerpal, ale nazul Benton sedmimílovky a uhání s velkým elánem dál. Zatím to není otravné jako filmy Uweho Bolla, zatím je to jen smutné. Smutné v tom smyslu, jak může velikán zesenilnět. Třeba o tom sám něco natočí. Nepřipadá vám to jako logické pokračování jeho vlastního příběhu (aneb já na to zase nepůjdu)?