Říká se, že nejlepší věci vznikají spontánně. Jen tak. Úplnou náhodou. Jako blesk z čistého nebe. Bez složitého plánování, vymýšlení, organizování a příprav, během kterých se může tolik věcí pokazit. Protože život dokáže vyčarovat neuvěřitelné věci, aniž by k tomu potřeboval plánovací kalendář. A to je i případ snímku Chungking Express, pop-artového snění hongkongského režiséra Kar-wai Wonga o lidských osudech, co se k sobě neodvratně přibližují... aby se jen o vlásek minuly. Je to téma nadčasové, jehož umělecké uchopení na stříbrném plátně musí nutně potkat každou generaci filmařů bez ohledu na národnost. Protože jde o univerzální látku, o přízračnou přízi hebké pavučiny (mezi)lidských vztahů, kterým sudičky předpověděly velké věci a jejichž naplnění sladkobolně selhává.

Režiséra Kar-wai Wonga zastihla tato nenadálá filmařská múza v situaci, kdy měl roztočený svůj dlouholetý epický opus Dong xie xi du alias Ashes of Time (1994). Díky několikatýdenní pauze během postprodukce dal neuvěřitelně rychle do pohybu druhý štáb, se kterým se rozhodl natočit absolutní protiklad k jeho wu-sia megadílu – totiž intimní, minimalistický náhled do roztěkaných duší několika málo odcizených obyvatel současného (resp. tehdejšího) Hong Kongu. Okamžitost jeho rozhodnutí se mj. projevila samotným faktem, že se začalo natáčet, aniž by byl dokončený scénář.

 Příliš to ovšem nevadilo, protože Wong pojal Chungking Express (odkazující svým názvem k nechvalně proslulému komplexu Chungking Mansions v Hong Kongu a stánku s rychlým občerstvením, kde se část děje odehrává) jako příběhový diptych. Dvojici přízračných a navzájem dějově nesouvisejících příběhů o odvrácené straně lásky, rozchodu, ztracené naději, opuštěnosti, paměti a vzájemném odcizení sice původně hodlal doplnit ještě třetím, finálním vyprávěním, nicméně nakonec se rozhodl téma poslední filmové povídky rozpracovat do samostatného filmu, což zrealizoval o rok později (Padlí andělé).

I tak toho ovšem Chungking Express dokáže sdělit víc než dost. Film, jehož kořeny nezapřou původ v hongkongské nové vlně, nabízí Wongův autorský rukopis plný neonové estetiky, zpomalených záběrů a popové melancholie, kterými tento uhrančivý autor definoval hongkongské artové filmy 90. let. Zasazením děje prvního příběhu do Chungking Mansions a jeho okolí vytvořil pomyslný tavící kotel, kde se navzájem mísí nejrůznější kultury, jazyky, nejrůznější druhy kriminality a všemožné lidské neřesti. V tomto odtažitém a těkavém prostředí, kde panuje zdánlivé bezčasí, prožívá mladý policista (Takeshi Kaneshiro) těžký rozchod se svou přítelkyní. Ačkoli ta o něj dáno ztratila zájem, jeho fixace na ni jej vede k neodbytné kompulzi reflektující jejich rozchod. Ve stejném čase sledujeme mladou anonymní ženu (Brigitte Lin), jak se pokouší zrealizovat drogový obchod, který se následně zcela vymkne kontrole. Jejich krátké setkání je pro oba doslova katarzí, byť nepřináší žádné rozhřešení ani nápravu poničených životů.

Wong se zde režijně i esteticky utrhl ze řetězu, když pojal úvodní příběh jako horečnatý sen, z jehož mlhavých obrysů vystupují neonovým světlem zalité postavy a postavičky, postrádající hlubší smysl a cíl. Chování mladého policisty, jeho křížová cesta po večerkách prodávajících ananasový džus a následné setkání s tajemnou ženou stiženou jejími vlastními problémy, slouží jako studie emoční ztráty a dočasnosti (či dokonce nestálosti a nestability) mezilidských vztahů jako takových. Pro navození deprivované atmosféry používá Wong a jeho dva kameramani Christopher Doyle a Andrew Lau filmovou techniku step-printingu, zanechávající v každém následujícím filmovém políčku reziduum toho předchozího. Vzniklá vizuální koláž se přitom skvěle hodí k hroutícím se mezilidským vazbám jako vystřiženým z románů Haruki Murakamiho, jehož dílo Wonga silně ovlivnilo.

Oproti prvnímu příběhu, jehož děj se odehrává v noci, je druhá povídka situována do denního světla rezidenční a obchodní čtvrti Central District a jeho pitoreskní části Lan Kwai Fong, kde se podobně jako v Chungking Mansions mísí všelijaké kultury, zde ovšem reprezentované bílými límečky. A rovněž v tomto případě se děj točí kolem policisty (Tony Leung Chiu-wai), jehož opustila přítelkyně. Hlavním hrdinou je ovšem slečna jménem Faye (Faye Wong), která vstoupí do života trudomyslného policisty, aniž by ten o tom věděl. Režisér tak vytvořil emoční, příběhový i vizuální protiklad k prvému příběhu, aniž by se ovšem přestal věnovat původnímu motivu, kterým je odloučení a odcizení, společně s neschopností spojit (či propojit) svůj život s tím druhým.

Prolnutím obou příběhů do jednoho magického celku vznikla fascinující, náhodná generační výpověď o ničem a o všem, co tíží mladé lidi žijící v odtažitém světě, jehož pravidla pomáhají tvořit, ale nikdy jim úplně nerozumí. Dovedným stavěním protikladů, které se přitahují až na minimální vzdálenost 0,01 cm, ovšem bez toho, aniž by se životní dráhy dotčených lidí nakonec protnuly, stvořil Kar-wai Wong dobový etalon lidských vztahů, jehož pravidelné zařazování na seznam nejvýznamnějších filmů všech dob určitě není nedopatřením.