Málokterý film české televizní stanice tolik provařily. Málokde zploštily jeho kouzlo do stokrát viděného tajtrlíkování na téma „Sem se mi dívejte“. Pochybujete-li o oprávněnosti zlaté cihličky nahoře na plakátě, uvažte proto nejen význam celé četnické série pro rank bláznivé komedie, ale i samotnou pozici Louise De Funèse v rámci žánru.

Tyto dvě položky musí s ohledem na jejich „historický“ význam označit za „hodné ocenění“ i člověk s krajní averzí na užvaněného génia, jehož skopičiny už máme jednou provždy zafixovány s naštvaným žvatláním Františka Filipovského. Četníkovy kvality totiž nekončí u špičky české dabingové školy, ale u vytříbené práce s žánrovou škatulkou, v níž se situační humor na hranici demence (demence v geniálním slova smyslu – vzpomeňte na Cruchotovo vytančení v zákrytu za gramofonovou deskou) svižně kombinuje s klasickou komediální show jednoho tak-trochu-se-pitvořícího herce, na území vždy funkčních podzápletek o převlecích i urychleném vylízávání z průserů.

Louis De Funès samozřejmě nerozesmívá gumovým ksichtem (Carrey), těžkotonážní fyzickou komikou (Villagio) nebo stydlínskou neohrabaností (Richard), ale polohou nejpřísnějšího kantora se sklony k hysterii, jehož každé přehnané gesto rozparádí mozková centra spouštějící smích. Scény tyranie uvnitř četnického sboru jsou v tomto případě půvabné i díky typově vynikajícímu obsazení vedlejších rolí (Fugas rulez) a série z nich čerpala po celé své trvání. A nejen z toho.

Další díly už jsou v podstatě jen variací na fungující šablony provětrané v prvním dílu, opakované pouze s větším (New York, Mimozemšťané) či menším (zbytek) obnosem neokoukanosti. Na první Funèsovo řádění v četnické uniformě i proto nic nemá. Když si vzpomenete na sexy písničku o Saint Tropez, kterou ze svých rtíků opouští sladká Cruchotova dcera Nicole, musíte se mnou souhlasit...