V záplavě angloamerických skvostů je potřeba občas zařadit nižší rychlostní stupeň a vytáhnout z domácích archivů zaprášenou krasavici (ano, VHSky už se stávají milým reliktem minulosti) a vzpomenout na dobrá léta české filmové školy. Cesta do hlubin študákovy duše je přitom prototypem filmu, který se musí líbit všem (minimálně všem z těch, kteří se mnou chtějí dobře vycházet :-). Zvládá totiž pobavit i po takřka sedmdesáti letech, aniž by své účely musela naplňovat duševně primitivními prostředky.

Samozřejmě, že Martin Frič musel tušit už dlouho před premiérou, že má vyhráno. Školní radovánky podle předlohy Jaroslava Žáka už úspěšně zachytil o dva roky dříve ve Škola základ života. V Cestě do hlubin študákovy duše pak pouze znovu využil vše, co fungovalo napoprvé, zbavil se „budovatelství“ i těžkopádného mravokárství a radši zabrnkal na struny nostalgické melancholie, kdy se vzpomínky na študácké blbnutí snoubí s lehce moralistní linkou.

Zůstala záliba v nomen omen (Mazánek, Rázová, Vobořil), dokonale obsazené typy pouze změnily své jmenovky (z Peška se stal po Čuřilovi Kulík, z Filipovského Krhounka zas Mazánek), přibyly další sympatické postavy (šumař Vaněk) a zesílilo i každodenní veselí. Nemá myslím smysl citovat jednotlivé hlášky, protože každá druhá sentence páně Peška by se dala vykládat drahokamy přímo na broadwayský chodník.

Pranic nevadí, že film ve výsledku stejně působí jako slepenec scének, při nichž se těšíme na další frk, nový průšvih a čerstvou frajerskou vylomeninu – všechny ty podvody u písemek, slovní přestřelky s kantory a neškodná rebelie v sobě obsahují tolik vycizelované komiky, kolik byste nevylouhovali ani z batalionu Vachlerů, Vejdělků a Kotíků. Vsunutý příběh proto může mít jen mírné tmelící schopnosti, aby gymnaziální řádění pořád fungovalo jako trvale svěží filmový celek. Stále vitální V.I.M.