Čekej do tmy není film, který by znamenal technologickou revoluci nebo přišel s něčím, co tu před ním nebylo. Je to jen a pouze téměř k dokonalosti dovedený thriller. Režisér Terence Young nikdy nepatřil mezi elitu, ale na druhou stran má na svém kontě třeba první tři bondovky nebo gangsterskou klasiku Valachiho svědectví. Čekej do tmy je ale asi jeho nejslavnější film a i když – jak už bylo řečeno – v něm s ničím objevným nepřišel, opět dokázal, že když má režisér k dispozici dobrý příběh a zajímavé postavy, stačí mu k vybudování působivé atmosféry jeden jediný pokoj.

Čekej do tmy se od žánrových kolegů liší tím, že karty jsou tu rozdány v podstatě už hned na začátku. Není tu žádné překvapení ve stylu „ten její soused je vlastně taky padouch.“ Divák dostane všechny informace hned na začátku. Ovšem hlavní hrdinka ne. A právě scény, kdy Audrey Hepburn netuší, že si do svého bytu pozvala chladnokrevného vraha, jsou nejzajímavější. V momentě, kdy Susy dorazí poprvé domů a neví, že v pokoji jsou krom ní i tři další muži, je atmosféra jednoduše dokonalá. Young si celou dobu hraje s očekáváním dávka, který na rozdíl od hlavní hrdinky přesně ví, kdo je muž, jenž se vydává za bývalého vojáka a starého rodinného přítele. Stejně dobře jako budování napětí funguje i poslední půlhodina, kdy slepá Susy pochopí, co se kolem ní děje, ale zároveň s tím zkrátka nedokáže vůbec nic udělat. A samotné finále s benzínem a mučením šálou je zkrátka a jednoduše thrillerová lahůdka.

Pokud by však člověk nahlížel na Čekej do tmy jen jako na další film o boji kočky si myší, byla by to chyba. I když se ve filmu objeví prakticky jen šest herců, jejich charaktery jsou tu tím nejzajímavějším. Vedle výtečné Hepburn se především skvěle předvedl Richard Crenna, kterého většina lidí zná nejspíš jen jako plukovníka Trautmanna z Ramba. Scény, ve kterých se pokouší Susy doslova ukecat ale ona pomalu začíná chápat, co se okolo ní děje, jsou výtečné. Crenna tu totiž nehraje chladnokrevnou svini (od toho je děsivý Alan Arkin), ale prostě jen sobce, který se chce přiživit, ale zároveň má své zásady a hranici, za kterou nejde.

Čekej do tmy je zkrátka neprávem trochu opomíjené žánrové stříbro, které pracuje s klasickým thrillerovými proprietami, ale míchá je dohromady tak, že chutnají mnohem lépe než u konkurence. Tenhle komorní příběh je zkrátka učebnicovou ukázkou toho, jak se má pracovat s atmosférou a i po více než čtyřiceti letech u něj člověk cítí to krásně příjemné mrazení v zádech.