Píše se konec roku 1941 a svět se otřásá v základech. Polovina (ještě před pár lety svobodné) Evropy se i kvůli příliš dlouho ustupujícím mocnostem ocitá v okovech fašistické krutovlády.

Vojáci wehrmachtu si to vesele štrádují okupovanou Paříží a v nacistickém područí přežívající obyvatelé nejenom z Československa obracejí svůj zrak k Americe. Hledají spásu a svobodu. Získat místo na zaoceánské lodi kotvící v jednom z mála neokupovaných přístavů je však pro prchající Židy a další „nepohodlné“ obyvatele starého kontinentu nadlidský úkol.

Strastiplná cesta nebohých uprchlíků vrcholí ve vichistické Casablance na severním cípu Afriky, kam se chodí do vyhlášeného podniku zapíjet žal a kšeftovat s propustkami na cestu do zámoří. Majitelem „kavárny“ v pouštním očistci je tajemný Američan Rick, jenž na hosty působí dojmem nihilistického štramáka, jemuž je celý světový konflikt vy víte kde. Zajímá ho jenom prosperující špeluňka a neustále plná sklenka, takže ho laskavě neotravujte. Jestli se chcete porvat s protivnými nácky, tak prvně zaplaťte a pak vypadněte ven.

Životem úspěšně se prochlastávajícího Ricka však jednoho večera zatřese příchod dávné lásky Ilsy do jeho establishmentu. Blonďatou krásku doprovází manžel – legendární odbojář Victor Laszlo. Jak už jméno napovídá, je Čechoslovák :) . Charismatický majitel kavárny při pohledu na bejvalku bryskně zhodnotí situaci, pohlédne na přátelského klavíristu Sama a zamumlá si sám pro sebe:

„Ze všech barů ve všech městech, co jich na světě je, vejde zrovna do toho mého.“

Pojďme si teď prosím odpustit obligátní překvapení, že další totální hollywoodská klasika dodnes neměla V.I.M. štempl, a raději si hned na začátku povězme následující: Casablanca je v mnoha ohledech archetypální a dějovými zákruty ne zrovna překvapivé melodrama, kde cynický Rick (výjimečný Bogart) v návaznosti na příjezd dávné lásky konečně na chvíli prozře z alkoholového oparu, znovu se zamiluje, blýskne se nečekaným hrdinským skutkem v jeho skrytém kasinu, a nakonec udělá tu jedinou správnou věc. Nějaký vývoj (anti)hrdina absolvuje, ale opsaný oblouk je od začátku průhledný a na papíře vážně ničím speciální.

Důraz je především ze začátku spíše než na "dějovost" a zásadní konflikty charakterů kladen na opojné genius loci. Pitoreskní postavičky dobře půlku filmu tak nějak v klidu lijí na baru, Rick suše tvrdí esesákům, že je neutrální, a obezřetný rebel Laszlo ve společnosti věrné Ilsy civilizovaně klábosí s nepřátelskými Němci. No a právě Ilsa (nádherná Ingrid Bergman), vrhá kolem pohledy, ze kterých se i kolaborujícímu kapitánovi Renaultovi podlamují kolena.

„Vždycky budeme mít Paříž." 

Takže máme rezignovat na nějaké velké myšlenky a motivace pečlivě prokreslených postav? Užijme si primárně tu jedinečnou atmosféru, cool africkým pohostinstvím živenou náladu a romantiku, kde divák hltá černobílé pohledy Bogarta a Bergman? Smířme se během projekce s až moc zromantizovaným a Hollywoodem vycizelovaným pohled na už v té době neuvěřitelně brutální konflikt? Ne tak zhurta. 

V Casablance není exaktně řečeno, jestli se srdceryvný příběh odehrává před, nebo až po útoku Japonců na Pearl Harbor (snímek byl každopádně natočený v roce 1942, tedy až po vstupu USA do války). Divák sice již od začátku ve filmu cítí, že přítomní nacisté jsou svině, ale rozhodně je okamžitě nevnímá jako nějakou zásadní hrozbu lidstvu.

I dnes narazíte na kontext postrádající informaci, že Casablanca je v druhém plánu dobová americká propaganda. Film na zakázku, kde studio využilo čerstvě megahvězdného Humphreyho (především hitový Maltézský sokol z něj v roce 1941 učinil jednoho z vůbec nejžádanějších hollywoodských herců) a krásnou Ingrid. S pomocí romantické pohádky v atraktivních kulisách bylo třeba mobilizovat Ameriku, aby veřejnost maximálně podpořila válečný průmysl (premiéra filmu bylo mimochodem o pár týdnů uspíšena kvůli spojenecké invazi do Afriky), říkají někteří.

Úplně však postačí dodat, že hollywoodem domestikovaný režisér Michael Curtiz byl původem maďarský Žid (ano, zrovna on mohl vědět, že Victor Laszlo vážně není typické československé jméno) a jsme doma. Najednou člověku docvakne, že Curtiz sice bezesporu plnil zadání ziskuchtivého (jak jinak) studia na hvězdně obsazenou romantiku s prosvítajícímu noirovými proprietami v kulisách bobtnajícího globálního konfliktu, ale dějinami zlomené srdíčko realizátora tam bylo.

Pro mě osobně je z celého filmu snad nejvíc nezapomenutelná scéna, kdy hospoda (dobře, kavárna) z plna hrdla zpívá Marseillaisu, díky čemuž zaniknou konkurující hlasy fašounů. Patetické? Ne. Curtiz do filmu obsadil mnoho evropských komparzistů, kteří měli to štěstí a unikli Hitlerovi na druhý konec světa. Slzy na place byly opravdové.

Už jenom fakt, že v Casablance zazní sousloví „koncentrační tábory“ (tenkrát byly ve své hrůznosti pouze tušené), naznačuje, že protřelý Curtiz nechtěl pouze splnit zadání studia a ministerstva války. On sám opravdu chtěl vyburcovat občas trochu zpomalenou a k dění ve světě dlouho apatickou Ameriku k činu. Ostatně jako Rick, který v jistou chvíli uvědoměle zahlásí:

„Vsadím se, že v New Yorku se spí. Vsadím se, že celá Amerika spí“

Jedinečnost Casablancy tkví kromě přesvědčivého poselství, že jakási neutralita proti bezpodmínečnému zlu vážně neobstojí, v jednotlivých proprietách. Ty dávají dohromady snímek, jenž položil základ celému romantickému žánru. Můžeme třeba akcentovat kameru (ta hra světla a stínů!), nezapomenutelné šlágry v podání showmana Dooleyho Wilsona, kromě již velebeného dua hvězd i herecké výkony ve vedlejších rolích (vypíchnout si zaslouží třeba Peter Lorre alias veksák Ugarte a Claude Rains hrající vyhýbavého kapitána Renaulta), a nakonec i ten podle mě přece jenom jednodušší (byť nakonec oscarový) adaptovaný scénář, jenž však na diváka sype fantasticky cynické hlášky Bogarta a spol. s kadencí kulometu.

Holt naprostý jackpot, který se navzdory původně slabšímu přijetí a nic moc tržbám brzy proměnil v trvalku a legendu, bez níž by hollywoodská továrna na sny v uplynulých osmi dekádách vypadala úplně jinak. Tam venku proboha jsou relevantní žebříčky těch nejlepších filmů, které dokonce řadí Casablancu do TOP 10 všech dob! Někteří cinefilové teď možná obracejí oči v sloup, ale je to tak.

KarelR uvádí: Nejlepší filmy před Star Wars, které musíte vidět (40. léta) 

Vliv milovaného snímku na kinematografii je ostatně dodnes cítit na každém kroku. Díky televizním reprízám a streamům se divákům neustále připomíná nespočet poct/parodií, kterými se Hollywood od té doby jenom hemží. Vždyť i nedávno na MovieZone velebený Woody Allen v roce 1972 naservíroval do kin celovečerák s všeříkajícím názvem: „Zahraj to znovu, Same“.

Je zajímavé, že pro studio tenkrát nijak extra zásadní Casablanca s na svou dobu pouze mírně nadprůměrným rozpočtem jeden milion dolarů rozhodně neměla ambice na Oscara pro nejlepší film, režiséra, a již zmiňovaný adaptovaný scénář. Vždyť i Humphrey Bogart se měl příteli Orsonu Wellesovi svěřit s tím, že právě točí svůj nejhorší film vůbec. Nemluvě o Ingrid Bergman, která na place údajně také zrovna neoplývala nadšením a tím nejzásadnějším pro divu bylo, aby ji kamera zabírala z té správné strany. Ne, tenkrát vážně nikdo netušil, že vzniká pecka, kterou je sice nutno hodnotit prismatem doby (tolerovaný alkoholismus většiny postav, emancipací tenkrát ještě nepolíbené pasivní ženy atd.), ale zároveň ve svém gró nestárne.

"Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství". 

Proč vlastně zrovna dnes došlo na MovieZone V.I.M. Casablancy? Inu, na začátku roku 2026 mi přijde důležité připomenout, že za kultovní melodrama zodpovědní Warneři právě stojí na rozcestí a ti legendární střelci si, stejně jako před 84 lety díky Casablance, pravděpodobně znovu dojdou pro ty nejprestižnější Oscary. Snad nebude další předpokládaná sprška cen akademie vzhledem k aktuálním námluvám s Netflixem a Paramountem pro jedinečné studio brzy hudbou minulosti.

No a konečně se sluší zmínit fakt, že nejenom v první polovině čtyřicátých let lidé po celém světě snili o tom, že se dostanou z nějakého přístavu/letiště do země neomezených možností. Doufejme, že četnými problémy ztrápená a v geopolitických otázkách velmi rozpačitá Amerika se časem znovu stane tím přístavem naděje, po kterém tolik toužili i naši předci. Byť jich od nás tenkrát zrovna přes Casablanku do USA moc nemířilo.