Těžký život feťáka. Téma mezi filmaři tolikrát proklepané, že už z něj nejde vykřesat téměř žádná osobitost při adekvátně vážném sdělení, že drogy jsou pro život zdravé asi jako skok z mostu. Darren Aronofsky jako by v roce 2000 tuhle kapitolu definitivně uzavřel a tvůrčí vlna po něm už jen tak na půl plynu brázdí téma napříč nedramatickými žánry. Vzniká tak většinou dráždivá podívaná plná barev, v níž současné party kids brázdí jeden klub po druhém a nezřízeně souloží, či jiné odlehčené vize, víceméně zacílené na experimentální formu, která se drogovému „drajvu“ přímo podbízí.

Vzpomínám si na Šnup a vzpomínám si na Trainspotting. Drogy jsou docela cool, hlásaly davy feťáků s řádně upravenými zorničkami a zničený Jared Leto jim mával z protějšího balkónu. Jednou rukou. Dva odlišné pohledy na věc, odlišně stylové, přitom tematicky spřízněné. S Candy je v tomhle ohledu trochu problém. Neční z davu jako odvážná anabáze polorozpadlých charakterů na okraji společnosti, ani jako odlehčená jednohubka pro nenáročné publikum. Neambiciózní látka vlastně vůbec nemá šanci sama o sobě zaujmout, nemít kolem sebe šikovný tým, který z ní dokázal vykřesat film, jenž nakonec zvládá obstát. Ne úderností svých myšlenk, ani pohledem na věc. Až dokumentární stezka mezi fetující pár se straní jakéhokoliv posudku a pouze zpoza rohu nerušeně sleduje odolnost vztahu, na který se nalepil drogový démon. A na té chuti ukázat vám jen tak život, který asi nechcete – přesně na té se stírá rozdíl průměrně natočeným filmem a něčím „lepším“.

Perspektiva vyprávění působí omšele, protože ji všichni známe. Režijní ani scenáristické nápady nepřekvapí, protože vlastně není pořádně co sledovat. Nicméně, nejde o prohru globálně tristní. Candy je především hereckou výzvou pro Heatha Ledgera, který se tak měl konečně vymanit ze škatulky „toho nedbalého drsňáka, co se občas usměje“. Artové špičkování s Geoffrey Rushem ustál – především proto, že tento pouze vyplňuje suchou šablonu zbohatlého fetujícího homosexuála, který si zakázanými látkami vydržuje svůj harém – ale jen pestrý rejstřík prázdných pohledů nezadrží v cestě vlnu faktů, že emoce jsou u něj lehce nedostatkovou komoditou. Vyjma drastické noční můry všech zamilovaných potenciálních rodičů (potrat), která se mnou nervově zacloumala jako už dlouho nic, Ledger spíše stylizuje k dokonalosti tuctového mladíka, kterého znáte ze sousedství a jednou za čas se potkáte ve dveřích. Lehce uťáplý, přitom drze sebevědomý, rezonuje herec někde na pomezí své klasické polohy a snahy o předčasně vyvinutý charakterní portrét ve stylu jemu věkově o dvacet let nadřazených.

Není to kombinace nedůstojná a jednou z ní možná vykvete akademický metál, nicméně je to příliš dobré sousto pro tak obyčejný film, v němž působí jako vzkvetlá růže na poli sedmikrásek. Nesouměrné kontrasty se tak trochu bijí a zastavují pocitový vodopád, který by měl z tématu přirozeně vyvěrat. O Abbie Cornish, kterou pravděpodobně nikdo z vás nikdy předtím neviděl (a neskládala tudíž před námi žádnou „zkoušku“ :), stačí říci pouze to, že má před sebou obrovskou budoucnost (a taky to, že vypadá a hraje skoro jako Sarah Polley), protože její psychedelické záchvaty jsou Candy opravdovou chloubou. Jestliže film nastiňuje alespoň nějakou premisu, pak je to notoricky známý feťákův paradox: Když bereš, nechceš přestat, když chceš přestat, nemůžeš. A Abbie Cornish je jejím ztělesněním, které budu mít v imaginární poličce hned vedle svíjejícího se Ewana McGregora, kterak sleduje pochodující dítě na stropě.

Proč Candy ve svém závěru působí tak zvláštním dojmem, přestože jen doříkává něco nevyhnutelného, jsem si uvědomil až dlouho poté. Zvedám teď oba palce nahoru a blaženě se usmívám nad obdivuhodně nehollywoodským přístupem závěrečné kapitoly ke zbytku vyprávění. Tak moc se toho nabízelo a tak divácky vděčně by to zapůsobilo. Neil Armfield se však rozhodl jít vlastní cestou a spustil titulky předtím, než by k čemukoliv vůbec mohlo dojít. A dává to svůj zvláštní smysl. Ledgerův hrdina teď může začít nový život, což je věc o kterou se pokoušel celý film a nikdy ji nedotáhl do konce. Jeden střih je nad všechny slova – tak zní poučení dnešního dne, které vás nakonec má vyslat do kin. Tedy pokud vám nevadí, že o sblíženém (ne nutně milenecky) páru utopeném v drogách už jste asi pár filmů viděli a velmi pravděpodobně vás zrovna tenhle ničím nepřekvapí.