Filmařka a spisovatelka Eva Toulová se společně s handicapovaným Janem Duškem vydala na 640 kilometrů dlouhou poutní cestu. Šestatřicetiletý muž s postupující roztroušenou sklerózou se obklopil několika přáteli, devítiletým synem a řadou sponzorů a vyrazil za dobrodružstvím.

Fenomén poutních cest se v poslední době vrací do módy, a to i pro ty, kteří v ní nehledají náboženské motivy. Opustit na pár týdnů svůj život a prostě jít po svých, to je velmi hluboký a očistný zážitek. Takzvaná Svatojakubská cesta vedoucí do Santiaga de Compostela představuje jednu z nejtradičnějších evropských cest, zásadní pro křesťany a zajímavou i pro neznabohy. Camino na kolečkách dokáže seznámit s principy a nejdůležitějšími místy takové cesty, zároveň je však i svébytnou výpovědí o touze vzepřít se osudu.

Při postupu je znát, že by se protagonista bez pomoci svého týmu skutečně neobešel. Skromnost a odhodlanost jeho přátel, kteří mají s Duškovým vozíkem nejvíce práce, je obdivuhodná. Občas je i ve výrazném kontrastu s určitou nesoudností hlavní postavy, ovšem takovými úvahami by si měl projít každý divák sám. Je podnětné vidět, jak nepřízeň osudu někoho promění a jiného vůbec ne. Silných momentů, které podle očekávání nemohou chybět, se ale samozřejmě dočkáme.

Vizuál se záběry z dronu nešetří a pohledy na krajinu severozápadního Španělska jsou často úchvatné. Esteticky příjemný vizuál doplňuje i komentář čtený obvykle Viktorem Preissem, občas však trochu nepřehledně do vyprávění vstupují i další postavy. Příležitostně se dočkáme i animací, ovšem formální stránka dává znát, že spousta záběrů vznikala spíše jako vedlejší produkt během cesty a že mnohem důležitější byl samotný (a velmi těžko přenositelný) zážitek. V širší distribuci by Camino na kolečkách zřejmě nemělo šanci, pokud se vám však naskytne příležitost navštívit některou z projekcí, hodiny a půl strávených na španělských cestách litovat nebudete.