Dreamgirls uspěly, Ray triumfoval. Netřeba dlouze vysvětlovat, proč se z hudebních análů vytahují další a další historky. První jako druhá, druhá jako třetí, třetí jako první. Důraz na výpravu. Důraz na kostýmy. Barvičky. Pečlivá stylizace. A místy dost legrační casting, který zkouší neobratně spojit fyzickou podobnost s hlasem i s proslulostí obsazeného herce. Nevím přesně, kdo na tahle předvídatelně sestrojená retra chodí do kina. Pamětníci? Hudební teoretici? Příbuzní Jeffreyho Wrighta? Nebo jen oscarová Akademie, přemýšlející, jestli kvůli dobovým třpytkám neudělit nominaci? Nebo snad stahovači trailerů? Ti jen ztěžka, protože tak solidně zpracovaných ukázek už viděli desítky. Cadillac Records se samozřejmě opírají o nestárnoucí hitovky, při závěrečném popěvku se navíc lehce svezou po mohutné kampani na WALL-Eho. A mají Adriena Brodyho, jenž se vyhrál do pozice příjemné jistoty napříč všemi žánry. Pak je tu ale Beyoncé, furt víc zpívající herečka než diva filmového plátna. Kvůli roli přibrala přes deset kilo, změnila účes a seřídila hlasivky. I tak okázalá snaha dobýt další uměleckou sféru se cení. Nesmí se ale utápět v řadovém paňácoidním divadýlku.