Režisérka Alice Nellis si dala na dlouhých šest let od filmu pauzu. Teď se ale vrací a svou lásku ke koním přetavila do příběhu důchodkyně Jarmily (Anna Cónová), která po smrti manžela (Miroslav Krobot) zjišťuje, že většinu svého života prožila ve strachu a na stará kolena se mu rozhodne postavit. Namísto návratu do města, k němuž měla vždycky blíž než k vesnické chalupě, kam ji zavlekl manžel, zůstane navzdory naléhání dcery (Petra Špalková) na vsi a společně s dobromyslným sousedem (Martin Kubačák) se postaví největší výzvě svého života – starému cirkusovému koni jménem Buko. Toho jí pořídil manžel těsně před smrtí navzdory tomu, že se Jarmila celý život koní bála. Ovšem to, co na první pohled vypadá jako pomsta ze záhrobí, je ve skutečnosti promyšlený plán, jak Jarmile ke sklonku života nabídnout možnost postavit se sama sobě, svým dětem a všem celoživotním obavám. A že jich Jarmila stihla nasbírat celou řadu.

Alice Nellis je známá tím, že si scénáře ke svým filmům píše sama. Hned ve své prvotině Ene bene (1999) ukázala, že se nebojí jít do hloubky lidských duší a vytahovat z nich na světlo špinavé prádlo, což následně vybrousila k dokonalosti ve Výletu. Ve své filmové novince se však rozhodla jít úplně jiným směrem a navzdory dramaticky znějící zápletce nabízí divákům absolutně nevinný a bezkonfliktní snímek, ve kterém většinu času sledujeme kladrubského koně, jak se pase v ohradě nebo chodí po kokořínských lesích. 

Ve filmu najdeme jenom lehké náznaky nějakého příběhu, jenž ostatně není nijak důležitý, protože film má zjevně na diváka působit jako hipoterapie. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč má Buko téměř dvě hodiny a nestane se v něm vůbec nic, s výjimkou jednoho pádu z koně. Poklidné tempo vyprávění se místy úplně zastavuje, když sledujeme Buka, jak se na jeho hřbetě postupně vystřídá celá Jarmilina rodina i s vnoučaty. Věřím, že to byl účel a snaha nabídnout divákovi oázu klidu v moři celospolečenských otřesů, ale jako film to bohužel nefunguje.

Nechápejte mě špatně – Alice Nellis je zkušená filmařka a s precizností sobě vlastní naznačuje témata, která následně završuje přesně pasujícími záběry svého „dvorního“ kameramana Matěje Cibulky nebo vycizelovanými dialogy. Všechno tak do sebe postupně zapadá a plynule dotváří mozaiku pomalu se rozvinujícího odpuštění a nové chuti do života. Jenže na celovečerní stopáž to prostě nestačí. Dějová prázdnota prodchnutá záběry na romantizující český venkov by spíše slušela pilotnímu dílu televizního seriálu na nedělní odpoledne než dlouho očekávanému filmu talentované české režisérky. 

Přitom herecké obsazení je vynikající a zejména Anna Cónová (Jarmila) předvádí svůj životní výkon, jimž si říká minimálně o nominaci na Českého lva. Zvlášť s ohledem na fakt, že prakticky po celý film nezmizí ze záběru. Stejně přirozeně působí i Martin Kubačák, Petra Špalková nebo Jan Cina. Lehce abstraktně vyznívá pouze postava Marthy Issové v roli místní knihovnice stižené Aspegerovým syndromem, nicméně díky ní má film alespoň určitý smířlivý nádech společenského přesahu.

Přehrajte si trailer Proč tedy tak nízké hodnocení, když i hudba Jana Ponocného zdatně pomáhá dotvářet vesnické melodrama o idylickém nalezení vnitřní síly? Protože navzdory řemeslně precizní práci i snaze nabídnout divákům víc klidu než rozčilení, nemá Buko kromě svého uklidňujícího koňského magnetismu jako film nic dalšího v zásobě. Pravda je, že případný zásah dramaturga by mohl tuto cílenou oslavu hřejivé síly koňské duše i lidského stáří přetavit do něčeho úplně jiného, kam zřejmě Alice Nellis tentokrát vstupovat nechtěla. Jestli vám to bude ke spokojenosti takhle stačit, to už je na vás. Pravdou je, že pokud bych měl své babičce doporučit nějaký film, bude to zřejmě spíš Buko než BANGER.