Stuart Rosenberg natočil s Paulem Newmanem vězeňské drama Frajer Luke. O třináct let
později se do stejného prostředí vrátil s Newmanovým parťákem z Butch Cassidy a Sundance Kid a celoživotním přítelem, Robertem Redfordem. Hudbu k "Lukeovi" i Brubakerovi složil Lalo Schifrin. V jedné scéně Brubakera se mihne Morgan Freeman, který hraje "druhé hlavních housle" ve Vykoupení z věznice Shawshank. Rod Lurie má Brubakera v TOP 10 svých nejoblíbenějších filmů a tak Redforda obsadil do Poslední pevnosti, kde jako uvězněný vzpurný generál zatápí řediteli lapáku v podání Jamese Gandolfiniho. Podobnosti, narážky a citace výše zmíněných filmů jdou do desítek...

Příběhů z vězeňského prostředí bylo na plátně nepočítaně. Valná většina z nich nahlíží na život v nápravném zařízení z perspektivy vězně, Brubaker ukazuje pohled opačný - představitele systému, ředitele a zdánlivého idealisty. Henry Brubaker je však naprostý realista. Ví, že osazenstvo káznice za katr patří a za zločin musí být potrestán. Jen co přijde, rozjede změny. Nejbližší spolupracovníci, podnikatelé z okolí a úředníci zodpovědní za chod věznic ve státě jeho kroky nechápou a chtějí jej vtáhnout do své silové hry. Jde o zachování neměnného řádu, ze kterého ti výše postavení těží peníze a bachaři alespoň pocit neohraničené moci na životem trestanců. Výmluvně to dokládá kancelářská scéna (se zabaleným švestkovým koláčem), kde jeden zhrzený prospěchář vyhrožuje slovy: "Don´t f*ck with tradition."

Brubakerovi jsou tradice ukradené. A svůj postoj dokumentuje tím, že si sedne do ředitelského křesla, které dosud okupoval podnikatelův zadek. Šéfuje tu on. Jde mu o rovný metr, jeden standard pro všechny, nechce dělat kompromisy v principu, nanejvýše v aplikaci nebo strategii. A za své kroky je oproti okolí ochoten nést následky. Ty na sebe nenechají dlouho čekat. Brubaker ve skvěle zabejčeném podání Roberta Redforda je tu prototypem hrdiny, který nás v kině nebo před televizí bude bavit vždycky: aktivní, nebojácný, tesaný z tuhého dřeva. Možná má místy chuť všechno vzdát, ale zároveň nerad odchází od rozdělané práce. Neuznává pravidla, které se ukázala jako nefunkční a nahrávají jen některým. Rozhodující jsou pro něj činy, nikoliv ideje a velká slova. Je hrdinou a zároveň jedním z nás. Průměty do každodenního, třebas politického života si tu každý divák jistě dokáže udělat sám. A asi proto film působ i po třiceti letech tak silně, ostře a aktuálně. Stejně jako Serpico nebo Společnost mrtvých básníků (který s Brubakerem taky něco pojí). Paradoxní je, že Rosenberg se vyhýbá záběrům popisného násilí, vystačí si s náznaky a přesto se mu daří kouzlit atmosféru strachu, kdy netušíte, kdo Brubakerovi srazí ze zálohy vaz. Velký  podíl na tom mají i skvěle zahraní bachaři-záporáci a nejistota, kdo s Brubakerem táhne za jeden provaz a kdo to jen hraje.

Pokud vám čas od času přijde, že současný film stojí za zlámanou grešli, doporučuji vytvořit si hromádku snímků poslední záchrany, jež vám vždycky spraví chuť. A možná vám otevřou oči, že s kinematografií to zase tak špatné není. Brubaker je podívaná,  která i po 30 letech dokáže strhnout jako žhavá novinka. Vysoké hodnocení mu nedávám automaticky proto, že je starý, ale že je stále vynikající.