Ang Lee patří k režisérům, které je možno označit za věčné hledače. S každým novým filmem zkouší nějaký nový žánr a každému tématu se snaží dát odpovídající formu. Divák v jeho filmech většinou netápe: jeho postavám jsou až na drobné výjimky a variace jasně rozdány karty a každý je po zhlédnutí schopen jednou větou sumarizovat, co chtěl jeho tvůrce předat. Diskuse o významu jednotlivých detailů, se možná vedou, ale v jeho filmech jako celku má asi jen málokdo zmatek. Ano, i v Hulkovi se to chvíli mele, ale nakonec z toho hrdina vyjde silnější a zelenější než dříve. A přesně takové filmy má ráda i oscarová Akademie, která, jak známo, dává o kvalitách svých favoritů různými kanály vědět dlouho dopředu. Filmový fanoušek – alespoň v posledních několika letech – začíná bohužel čím dál více tušit, že v rozhodování Akademie hraje velkou roli společenská poptávka, aktuální trendy a otázky, které jsou "in". Ale zase ne moc "in" (viz absence Mariňáka). A proč tedy i volbou oscarového vítěze nevyslat vůči společnosti pozitivní signál?

Jak to, že se tři měsíce před ceremoniálem píše prakticky jen o Leeově aktuálním filmu a jeho soupeři jsou poníženi na úroveň statistů? Žádní rovnější soupeři nebyli na skladě? A nebo se jako na budhistickém mlýnku vrací témata, která byla v kurzu před třinácti lety a tak se s danou logikou časem dočkáme drtivé výhry blockbusteru s jedenácti nominacemi nebo děkovné řeči další hysterické herečky černé pleti? Velká filmová sláva se 5. března 2006 samozřejmě konat bude, žádné předčasné rolování červených koberců neproběhne a hvězdy nižší svítivosti se zase budou moci na pár sekund ohřát ve svitu blesků. Zdání klání holt „must go on“, protože by bylo věru trapné, kdyby Leeův hřebec běžel v kategorii Nejlepší film sám. To už by bylo trochu příliš okaté. A na ostatní filmy se, když to dobře půjde, dostane v kategorii Nejlepší režie a ve spoustě technických. To už se sice sál plný celebrit zpola vyprázdní a i ostražitost diváků u televizních přijímačů značně poleví, ale to už je věc jiná.

Film, který k nám bohužel přichází těsně po nominacích, se s náloží potenciálních cen hodnotí docela těžko. Status favorita je svazující, téma ožehavé a každý z nás má v hlavě navíc nasazeny úplně jiné oscarové parametry. Pro někoho je kritériem dobrého hereckého výkonu civilnost „jako ze života“, pro jiného právě ten typ herectví, kdy aktér dává naplno zaznít všem technikám a přístupům, jimž se ve škole naučil. Příběh více než dvacetiletého milostného vztahu Jacka (Jake Gyllenhaal) a Ennise (Heath Ledger) má určitě něco do sebe, a to nejen pro ty „kterých se to týká“ či patří k fanatickým uctívačům Philadelphie a Andělů v Americe. Mým kritériem je herecký typ a) a proto tvrdím, že oba hlavní aktéři ztvárňují intenzitu a dvojznačnost v 60. a 70. letech naprosto zakázaného vztahu vcelku dobře. Ovšem zase ne tak, aby z toho člověk padal na zadek. Lee si vybral dva dobré herce a ti odvedli výkony civilní a přiměřené závažnosti předlohy. Nic víc, nic míň. I ten vychvalovaný Heath Ledger totiž občas svůj přízvuk a nedbalou výslovnost drtí přes zuby trochu nuceně. V zásadě však lze říci: žádné pokukování, uchechtávání se či ironizace nemají u Anga místo. Když má probíhat dialog, probíhá dialog. Když se pasou ovce, pasou se ovce. Jinými slovy: hrdinové při práci i odpočinku, hlavně však v síti vztahů a citů. Proč to taky dělat jinak? Jde přeci o vážně míněný příběh, kde mají chlapi na lících kotlety ne kvůli tomu, aby vypadali retro, ale proto, že jsou obyčejnými představiteli své doby. Na pozadí tmavých barev, ocelově šedé oblohy, rozeklaných štítů hor a stejně tak rozeklaných vztahů rančersko-honácko-kovbojských komunit by si však v zásadě šlo představit i příběh o páru smíšeném, který z jakéhokoliv důvodu čelí nepřízni osudu.

Lee se po vizuální stránce drží HODNĚ zkrátka a svůj příběh halí do hávu, který ocení všichni ti, kdo si zamilovali takřka statické obrázky skandinávské režijní školy - pohyb kamery ve všech třech osách aby člověk pohledal, pohled střídá protipohled, celek se naprosto bezchybně střídá s detailem a ten zase s polocelkem. Ostatně scény, kdy někdo sedí zadumaně v trávě a buď přemýšlí a nebo se při stereotypní práci honáka nudí a při tom mu hraje minimalistický Gustavo Santaollala a nebo brnkají kytarky Marcelo Zarvose, nepotřebují kulometný střih a těží z prózy dní, kterou každý z nás zakouší.

V jednom z rozhovorů si autorka literární předlohy E. Annie Proulx (která zřejmě miluje sychravost – viz Ostrovní zprávy) ulevila, že je ráda, že se její krátké povídky ujal nějaký nakladatel a nakonec vyšla v The New Yorker. V tom jí nelze než blahopřát. Otázkou zůstává, zda bylo vhodné, aby se povídka natáhla na více než dvouhodinovou stopáž, protože první půle filmu je opravdu dost zbytečně zpomalována obrázky z honáckého života, které mají zřejmě vytvářet atmosféru takřka bezoblačné pohody, a drama se rodí velmi, velmi pomalu. Nota bene skrze témata rozhovorů, které ve druhé půli nenajdou zrovna moc uplatnění. Samozřejmě všichni diváci už téma filmu znají a z jednotlivých náznaků vyhodnocují mimoverbální řeč těla a čekají, kdy se ti dva do sebe zamilují. Toho se jim dostane a pak se příběh začne pohybovat v trochu podivných skocích, kdy se bez upozornění dostaneme o několik let dopředu a z ničeho nic tu máme scény v reálném čase. Oba muži svůj vztah musí celá léta tajit, najdou si partnerky, narodí se jim děti, vídají se jen zřídkakdy, sem tam na sebe žárlí, občas někdo z jejich okolí začne něco tušit – prostě typické obrázky, situace a konflikty, které se nám vybaví, když se řekne „dva gayové musí tajit svou lásku“. Asi něco na ten způsob, když si řeknete: „Jaké postavy a situace se objeví ve filmu o ženě, která v rámci nábožensky striktní komunity dospívá v bytost, která si uvědomuje své silné sexuální potřeby?“ Hlavou vám bleskne deset dvacet bodů, a přesně tak se to má i se Zkrocenou horou. A úplně stejně předvídatelně by to zřejmě vypadalo v heterosexuální verzi scénáře. Když se ti dva na sebe ve stanu poprvé vrhnou, napadne vás, že další den se spolu nebudou bavit a minimálně jeden z nich se od sexuálního aktu distancuje a zmíní něco o „jednorázové záležitosti“ nebo „chvilkovém zmatení“. A jen co se zase rozzáří obloha - Lee je ve snímání sexuality vcelku živočišný, ale nikoliv popisný, jeho kamera nepůsobí vulgárně – je to tady. Prostě nic nového pod sluncem. Kdo viděl snímky jako Oscar Wilde nebo Úplné zatmění, nenajde ve Zkrocené hoře po stránce motivů, situací a intenzity vztahů nic moc nového.

Vybírat z nominované pětky „nej“ film, když každý z nich řeší něco jiného, je samozřejmě nesmysl. Akademie bohužel dva roky dopředu nedělá konkurzy a nevypisuje výběrová řízení ve stylu „je rok 2003, v březnu 2006 budeme hodnotit filmy o gayí-kovbojích z Wyomingu a nebo o ženách-hornicích, tak točte filmy na tohle téma“. Ale i tak se to bez debat a vášní na diskusních fórech neobejde. Oscary mají natolik silnou přitažlivost, že následující rok – ať už si momentálně o celé věci myslíme cokoliv – se přinejmenším znovu podíváme na seznam nominovaných. Neříkám, že když Zkrocená hora nakonec plešouna dostane, bude to největší kulturní tragédie na světě. Jisté kouzlo bezesporu má, jen mám pocit, že způsob jejího uchopení je vyčpělý již dnes, natož tak za deset let. Ona i ta šnečím způsobem pomalá atmosféra napodruhé vyvane a zůstane jen tuze dlooooouhý film. A navíc... adorovat význam snímku jen proto, že jsou v něm postavy ze společenské minority právě z kovbojského těsta (místo tradičních prokletých básníků či podnikatelů z Wall Streetu), mi přijde trochu málo.