Někde na půli cesty mezi svým montypythonovským zázemím a filmem Dvanáct opic natočil Terry Gilliam v roce 1985 film Brazil, na kterém ovšem není zhola nic polovičního. Spíš naopak, na jediné zhlédnutí je toho až moc a možná si budete říkat, že jenom vymyslet něco takového muselo trvat neuvěřitelně dlouho – nemluvě o následné produkční bitvě, typické pro většinu Gilliamových post-montypythonovských projektů. Oproti Dvanácti opicím je Brazil, jak to jenom říct... prostě víc hardcore. Je o něco skoupější na humanistické poselství a bohatší o víc mrazivého humoru, bere si za hrdinu tu nejchcípáčtější, nejsměšnější a nejpolitováníhodnější figurku, jakou si vůbec dovedete představit, a na konci nenechává žádnou naději na záchranu, jen možnost absolutního a nevratného útěku. Stejně jako v Orwellově 1984, ani tady nelze dystopicky zvrhlý řád zrušit, pouze si vytvořit nějakou formu vlastního duševního exilu.

Svět, ve kterém Sam Lowry žije, z něj udělal něco jako chodící paradox: Jeho práce je prototyp poslání dospělého člověka. Je seriózní (když se zrovna nadřízení koukají), zodpovědná (ale nikdy nad rámec předpisů) a přesná (až na zanedbatelné výjimky s následkem smrti). Na druhou stranu ale Sam žije stylem naivního bezstarostného dítěte. Občas sice nespokojeně zamrmlá, ale jinak je poslušný a vystačí si s vlastní fantazií. Samozřejmě až do chvíle, kdy mu otevře oči ilegální topenář a sličná teroristka.

A ono rozhodně je čeho se děsit a koho podezřívat. I stroje se v téhle realitě chovají jako živé organismy, veliké kovové potvory ve službách vševládného systému. Všechno jako by v sobě mělo hrozbu, temné varování, že vás jediný krok stranou z té povolené cesty přijde zatraceně draho. Brazil působí mrazivě právě díky tomu, že se nepokouší vytvořit zcela nový vědeckofantastický svět, ale používá věci ze současného běžného života a dává jim absurdně obludnou podobu. Žádná fascinace možnostmi techniky, ale naopak zobrazení toho, že i technologie může jen symbolizovat a udržovat status quo, který sice komplikuje existenci běžným lidem, občas díky němu zařve nevinná duše, ale zato všechny skvěle udrží pod kontrolou.