V Americe si s tématy nedělají hlavu, zvláště když je málo peněz a máte k dispozici dva oblíbené komiky. Stačí si vymyslet něco o tom, že chcete pořídit vnuka pro svého umírajícího otce, osolit to pár vedlejšími motivy a show může začít. Show plná „legračních“ hlášek, ran do hlav a úsměvných momentů, v nichž někdo čerstvě zažil pořádný trapas a je třeba mu to řádně omlátit o hlavu. Je pak úplně jedno, o čem film v jádru vypovídá, protože tahle šablona se nemění, ať už máte v hlavní roli černochy, siamská dvojčata nebo Roba Schneidera. A režisér Bob Odenkirk se rozhodl, že tohle řádění zase jednou vezme pořádně zodpovědně. V Bratrech není jediné hluché místo. V tom smyslu, že by tu někdo alespoň na pár vteřin dělal něco normálního, co nezavání pohoršením či velmi špatným vkusem. Bratři Salomoni na ploše dvou a půl minut jsou smrští nekorektních poznámek, hloupých dotazů a zajímavých situací, které by v podání Willa Ferrella možná opravdu byly geniální. Právě teď však nepravidelně rezonují kdesi mezi špatné-průměrné-ucházející, přičemž posledně jmenovaných situací je pomálu a prvních docela dost. Z toho vyplývá i trochu rozpačité hodnocení – na jednu stranu mi trailer připadá zvláštně hodnotný tím, s jakou salvou do nás tu verbální komiku pere, na druhou stranu poměrně často míjí svůj cíl. Odprostím-li se však od osobních pocitů na úkor nevyvedených vtípků, ve světle „ostatní nezávislé konkurence“, která k nám z Ameriky v pravidelných intervalech proudí, to zase taková tragédie není. Tak něco mezi dvěma slušnými a třemi lehce nadsazenými hvězdičkami. K jakému týmu se dáte?
