Rian Johnson je režisér, který může sloužit jako příklad toho, jak by měl Hollywood fungovat. Neznámý chlapík natočil v roce 2005 film s názvem Zmizení, do něhož obsadil prakticky (tehdy) neznámé herce, někde sehnal pouhých pět set tisíc dolarů a s dobrým scénářem a režijním talentem dokázal natočit něco, čemu většina filmových diváků musela alespoň v duchu zatleskat. Zmizení byl originální noir film odehrávající se v neobvyklém středoškolském prostředí, což je něco, co ocení spíše zkušenější filmoví diváci a ne lidé, kteří vyrazí do kina pětkrát za rok. Každopádně Johnsonův experiment vydělal, zaujal kritiky a všimli si ho i lidé, kteří za mořem rozdělují zakázky za miliony. A tak Rian Johnson dostal šanci, o níž sní snad každý mladý režisér.

Bratři Bloomovi jsou Johnsonovým prvním – a doufejme, že ne posledním – nakouknutím do velké filmové branže. Dostal mnohem více peněz, parádní herecké obsazení a šanci natočit něco originálního. A to se mu v jistém směru povedlo. Jeho novinka je netypická kombinace zlodějské komedie a romantického dramatu plná divných lidí, šílených zápletek, jazzové hudby a klobouků. Příběh bratrské dvojice, která si na živobytí vydělává tím, že z naivních lidí vytáhne jejich peníze, sice na první pohled není příliš originální, ale po chvilce sledování člověk zjistí, že Rian Johnson sice jede do značné míry podle žánrové šablony, avšak zároveň do filmu dostal i hodně osobitosti.

Máme tu klasický „poslední“ podvod, jenž by měl Bloomovi Bloomovi, Stephenu Bloomovi a jejich nemluvné drsňácké partnerce Bang Bang vynést pár milionů. Dokonalý plán ale zhatí fakt, že Bloom Bloom už má téhle profese po krk a že obětí by tentokrát měla být velmi bohatá, velmi naivní a také velmi sympatická Penelope. Podvodnická trojice se totiž rozhodne využít ji při falešné krádeži vzácného rukopisu (umístěného mimochodem na Pražském hradě) a přitom ji potichu obrat o pár dolarů. Bratři Bloomovi, ačkoliv jde v podstatě o klasický podvodnický film, jsou však mnohem hravější než konkurence. Rian Johnson nebere svůj film úplně vážně a prakticky všichni jeho hrdinové jsou tak trošku divní a směšní.

Penelope trpí tím, že nedokáže vést běžnou konverzaci a jejím koníčkem je sbírání koníčků jiných lidí, Bang Bang má zase až příliš velkou zálibu ve výbušninách, Bloom vypadá, že každou chvíli spáchá sebevraždu a snad jedině Stephen je alespoň částečně normální. Hrdinové Bratrů Bloomových jsou sympaťáci, které budete mít rádi, ačkoliv nejde o nijak zvlášť chytře napsané postavy. Díky vynikajícím hercům vám však vlezou pod kůži a budete jim fandit, i když vám mozek bude nutit, že to, co se děje, je v podstatě naprostý nesmysl. Roztomile hravá atmosféra podpořená opravdu vynikajícím soundtrackem vám však dá dostatek důvodů k tomu, že nebudete chtít hlavu poslouchat a nejspíš se pohodlně uvelebíte v sedačce a budete si užívat trošku divnou, ale neodolatelně sympatickou jízdu. Až tak do devadesáté minuty.

Problém ale je, že Bratři Bloomovi mají dvě hodiny. Z jakéhosi důvodu se režisér a scénárista v jedné osobě rozhodl, že svůj film zakončí zcela seriózně. V jeden okamžik najednou přestane film působit jako těžká zlodějská pohoda a začne se hrát na naprosto vážnou notu. Dojde na drsné přestřelky, násilí i na smrt a i když poslední čtvrtina filmu rozhodně není natočená špatně, osobně jsem se ještě dlouho po závěrečných titulcích ptal sám sebe, proč se sakra Johnson rozhodl pro zrovna takovýhle závěr. Náhlá změna tempa a v podstatě i žánru se tu míjí účinkem a spíše člověka, jenž je naladěný na optimisticky pohodovou vlnu, naštve, než aby s ním nějak zásadně zatřásla a nechala ho civět fascinovaně na plátno, kde se najednou začaly dít věci jako z klasického thrilleru. Je to velká škoda, protože ačkoliv poslední část není vyloženě špatná, je natolik „násilně odlišná“, že při východu z kina má člověk pocit, že vlastně neví, o co režisérovi šlo.

I přes hořký pocit, který v člověku závěr Bratrů Bloomových zanechá, je druhý film Riana Johnsona povedený. Může za to především skvěle zdeprimovaný Adrien Brody, sympatická Rachel Weisz a roztomilá Rinko Kikuchi. Tahle trojice táhne Bratry Bloomovi hodně dopředu, ale ani oni bohužel nestačili tomu, co režisér předvedl na konci. Byla by však škoda celý film odsuzovat jen kvůli tomu, že se poslední část nepovedla tak jako ty předchozí. Bratři Bloomovi jsou pořád velmi dobrou zlodějskou komedií a dokázali, že jejich režisér by se nemusel v Hollywoodu ztratit. Příště by to ale chtělo natočit něco méně ambiciózního a nemíchat násilím žánry jen kvůli tomu, že se to po úspěšném debutu, jenž právě na míchání žánrů stál, očekává.