Michael Moore se svým filmem dopustil nehorázné drzosti, která nemá moc společného s násilím nebo zbrojením. Vzal dokumentární film o aktuálním společenském tématu, jinými slovy žánr, který podle obecného mínění realizuje demokracii v praxi a přináší neoddiskutovatelné hodnoty, a svojí hrdě prezentovanou subjektivitou ho ukázkově znetvořil. Byli jste zvyklí na nesmělé, zato dobře informované filmaře, kteří před kamerou dělají rozhovory s experty v oboru? Bowling for Columbine nabízí tlouštíka v secondhandovém oblečení, který si přečetl pár novinových článků a hodně se koukal na televizi.

Čekali byste sociology, dětské psychology, historiky? Místo nich dostanete herce, televizní producenty, autora kresleného seriálu, zaměstnance supermarketu... a Marilyna Mansona. Stejně kouzelně křupanský přístup předváděl Moore už dřív ve snímku Roger a já (kde dusil tehdejšího CEO General Motors Roberta Smitha), Bowling for Columbine je ale první dokument, který svým vlastním stylem tak hezky nadrzo zpochybnil existenci objektivity a zároveň získal širší publicitu.

Zdravý rozum si vynucuje otázku, proč je potřeba všechno podat takhle populární a zjevně nevyváženou formou. Nemělo by to celé mnohem větší cenu, kdyby tým seriózních televizních dokumentaristů natočil o stejném problému několikadílný cyklus, kde by zůstalo dost prostoru na vyjádření nezávislých odborníků, poctivě by se uváděly (spolehlivé) zdroje všech (opravdu porovnatelných) faktických údajů a celá věc by dostala jasnější historický background? Určitě by to bylo možné. Co víc, je dokonce pravděpodobné, že se o to někdo už pokusil – když ne v televizi, pak například v tisku. Přesto si lidé pamatují Michaela Moora, toho tlustého neomaleného umaštěnce. Pokud chtěl svoje poselství – nebo svoji demagogickou exhibici, jak chcete – rozšířit mezi co nejvíc lidí co nejpestřejšího sociálního zázemí, se seriózností by pravděpodobně moc daleko nedošel. Objektivita pozornost k problému nepřitáhne. A už vůbec není schopna prodat vstupenky.

V Bowling for Columbine Moore nepochybně baví, provokuje, a zvládá vyvažovat zábavu se svojí agendou tak, že to první není nikdy úplně přehlušeno tím druhým. O jeho následujících filmech Fahrenheit 9/11 a Sicko už to tak dalece neplatí.