Hmm, chytrý špionážní film s dostatkem zlomených vazů a prostřelených kolen, aby to neuspalo redbullovou generaci? Ano, letošní léto konečně chytá dech a využívá při tom skrytých es v rukávu. Bourneův odkaz ale může stejně tolik lidí potěšit jako naštvat. Své starší sourozence totiž připomíná jen navenek.

Tony Gilroy se jako scenárista a režisér vrací spíš k jedničce a dvojce, zatímco Greengrassovu trojku, vedenou trochu zbrklejší rukou, ve snaze dovést Jasonovo trápení do zdárného konce, kapku opomíjí. Není to překvapivé, právě Gilroy se od trojky distancoval a označil její dějovou stavbu za nepříliš šťastnou. Ale ať už je čtvrtý Bourne trucováním bývalého duchovního otce série nebo pokusem o něco nového, zjednává si hned v úvodu respekt. Žádné berličky opřené o Matta Damona, žádný akční nátřesk snažící se zakrýt náhlý restart všech systémů. Ne… Gilroy se nevrací na začátek, ale odvážně skáče do rozjetého vlaku.

 Aaron protivníky likviduje se stejnou pohodou jako Jason, ale je zvídavější, o trochu ostřejší a pohotovější.Prvních čtyřicet minut rozvíjí nejen adrenalinovou linii s Aaronem Crossem (Jeremy Renner), která připomíná spíš vystřižené scény z horského speciálu Beara Gryllse, ale především se vrací do zákulisí Threadstonu, a staví nové souvislosti horizontálně i vertikálně. Zjišťujeme podrobnosti o fungování celého projektu, potkáváme nadřízené nadřízených z předchozích dílů a snažíme se rozplést pletichářské klubko. Kdo se bál hvězdného obsazení, ten může přestat. Tváře z minulých dílů tu v podstatě mají jen pár replik a archivních záběrů, z Matta Damona neuvidíte víc než jen fotku ve zprávách, a všichni ostatní tu otročí ve prospěch rozjezdu nové mytologie. A tak zatímco Aaron Cross mlátí holýma rukama vlky ve scénách, které vám tak moc chyběly v "tom filmu s Liamem Neesonem", v centrále CIA se povídá a povídá - a vůbec to nejsou nudné a prázdné dialogy, protože Gilroy ví, jak si připravit půdu po nohama, aby s ní pak mohl patřičně zatřást.

Při pohledu z dálky se Bourneův odkaz zas tak moc neliší - máme tu agenta na útěku, který navzdory snahám svých nadřízených odolává všem pokusům o likvidaci. Máme tu sličnou doktorku (přísahám, že Rachel Weisz to nikdy, nikdy takhle neslušelo… zároveň ale díky svému herectví není degradována na nějaké bimbo křoví), která navzdory snahám svých nadřízených odolává všem pokusům o likvidaci. Ti dva se samozřejmě potkají a… zbytek už dobře znáte. Bourneovským klišé se Gilroy nevyhne, ale ze stejného materiálu umí postavit odlišný tvar. Hodně mu v tom pomáhá Jeremy Renner, kterého okamžitě berete jako svalnatého filozofa, za jehož pohledem se vždy skrývá něco víc. Protivníky likviduje se stejnou pohodou jako Jason, ale je zvídavější, o trochu ostřejší a pohotovější.

 

To všechno je ale dáno tím, že to od něj ve skrytu duše čekáme. A on servíruje vánoční dárky bez zaváhání i v půlce srpna. Hodný chlapec plnící očekávání. Až v půlce filmu si uvědomíte, jak moc vám od dob Jasona Bournea a Jacka Bauera chyběl hrdina, který má očividnou převahu nad zbytkem hracího pole. Je radost ho sledovat, ale pokud jdete do kina jen kvůli tomu, děláte osudovou chybu. Gilroy se totiž nikdy nenechá strhnout k tomu, aby nabídnul pouze jiný přebal stejné knihy. Hrne na diváka pozadí celé genetické manipulace, vášnivě vykresluje obraz armády poslušných superagentů, které lze na požádání "vypnout". Vědomí obrovského měřítka celé machinace je náhle jasnější a při záběrech z ústředí CIA, kde se Edward Norton snaží všechen ten bordel uklidit pomocí bezpilotních zabijáckých dronů a dalších agentů, je strategickým orgasmem a zároveň noční můrou odpůrců digitálních technologií strýčka Sama.

Čtvrtý Bourne je excelentní pátračkou, s občasnými výbuchy prvotřídní akce, při které dojde jak na kutilské improvizace, tak na seagalovské aikido a ostrostřelbu olympijské úrovně. Aaron Cross ale své umění používá až ve chvíli, kdy není zbytí. Nedělá to z něj o nic slabšího hrdinu, nicméně rozdíl mezi naštvaným Jasonem, který už nemá co ztratit, a spíše opatrným Aaronem, jenž se dvakrát ptá a jednou střílí, je tu dobře patrný. A právě to dává Gilroyovu snímku unikátní odstín. Odlišnost ústřední charakterů je taková, že kdyby se náhodou v pětce potkali, pravděpodobně se pohádají a porvou, než si konečně podají ruce. Kdo by je v tu chvíli měl víc od krve ale není tak snadné určit. O tom, že i skalní fandové série Jeremyho Rennera přijmou za svého, nemůže být pochyb.

 

 V posledních dvaceti minutách se oba bourneovské vesmíry začnou až příliš rychle přibližovat.Gilroy se přesto v závěru chytí do pasti. Před bourneovskými nástrahami kličkovat může, ale pravidla žánru jsou neúprosná a žádají si velkolepé finále. A právě v posledních dvaceti minutách se oba bourneovské vesmíry začnou až příliš rychle přibližovat. Honička v Manile snad až úmyslně připomíná vyvrcholení trojky - parkour na střechách, blbnutí na motorkách (včetně famózního grindu po dlouhém zábradlí), střet s vylepšeným modelem… jenže donucen k nápodobě začíná Gilroy trochu pouštět otěže. Jeho rámování akčních scén není tak jisté jako v případě Greengrasse.

Shaky cam střídá neméně nervózní stříhání na polodetaily, takže důrazně doporučuji sedět od šesté řady dál, jinak z akce nic moc neuvidíte. Ale sedněte si doprostřed, protože film je namixován v 7.1 zvuku, který jsme měli možnost slyšet a… je to bomba. Právě zvuk svou spojitostí alespoň občas zachrání vizuální "okna", která epileptický střih způsobí, ale akce je přesto kapku natahovaná a chybí jí vyložené "wow" momenty. Gilroy je vytržen ze svého stylu a vzniká tu paradox. Film konečně vypadá tak jako jeho starší bráškové, divák by měl být nadšený, jenže předchozí hodina a půl nás přeprogramovala na jiný styl. Jak z toho ven?

 

Přehrajte si trailer Řešení je odvážné i kontroverzní, takže nepochybuji o tom, že spoustu lidí posune o hvězdičku, dvě dolů. Gilroy se totiž z několik minut slibovaného finále vylže natolik nečekaně, že titulky naskočí rychleji, než se stačíte rozkoukat. Zároveň tím definitivně potvrdí, že nový Bourne dělá věci jinak… a vy si můžete políbit šos, pokud budete vztekle mlátit pěstičkami do zdi a plakat, že někdo změnil pravidla. Dokázal bych si představit elegantnější řešení, ale možná právě v té studené sprše je skryté kouzlo, nutící diváka přemýšlet. A vyžadovat další díl. Já osobně jsem Aaronu Crossovi přišel na chuť tak moc, že ony přibouchnuté prsty ve dveřích beru jako motivaci, nikoliv jako podraz. A hlavně doufám, že v úvodní scéně "dvojky" nám to Gilroy bohatě vynahradí.