Vraťme se teď do roku 1998. Je to nějakých dvanáct měsíců, co filmové a comicsové fanoušky doslova znásilnil Joel Schumacher se svým Batmanem a Robinem a celý tenhle subžánr se musel potýkat s faktem, že společnost a víceméně devadesát procent populace považovala jeho fanoušky za duševně nevyspělé idioty nebo podivíny, co žijí ve sklepě svých rodičů a baví se u filmů, v nichž Arnold Schwarzenegger se svou puškou mrazilkou bojuje proti okostýmovanému Georgi Clooneymu oblečeném v brnění s umělými bradavkami (teď už budou jen kratší věty). Byly to zlé časy. Ale právě v roce 1998 se to všechno zlomilo k lepšímu.

Přišel totiž Blade. Už úvodní scéna jasně naznačila, že tady se lámou ledy. Vybíječka upírů v podzemním klubu, při které vybuchují hlavy, těla padouchů se mění v popel a Wesley Snipes se tváří tak, že kdybyste ho poslali do Libye, tak by to Kadáffí okamžitě zabalil, posadila na zadek nejen fandy akčních filmů. Po Matrixu se sice podobně cool scény objevovaly jako na běžícím páse, ale Blade přišel rok před ním a přinesl do zatuchlého comicsového žánru styl, násilí a akci, u které si lebedili nejen fandové nepříliš známého upírobijce, ale především milovníci akce jako takové. Režisér Stephen Norrington nikdy před tím ani potom nedokázal natočit nic, co by bylo tak strašně efektní. I když se jeho filmu dají vytknout ne úplně zdařilé triky a slabší děj, díky výtečným akčním scénám (zkuste si je po těch třinácti letech pustit, nic ze svých kvalit neztratily), nesmírně cool atmosféře a Snipesovi, pro něhož byl tenhle zabiják upírů životní rolí, se dnes skoro zapomenutý filmař nesmazatelně zapsal do dějin žánru.

Ne že by po Bladeovi nepřišly lepší comicsové filmy. Přišly a nebylo jich málo, byl to však právě tenhle druholigový řezník, díky kterému dostali šéfové studií odvahu zkusit pojmout comicsové filmy malinko jinak. Blade není moc chytrý film a spoléhá spíš na styl a na efektnost než na vyprávění a hloubku. Jenže ukázal, že milovníci comicsů dokáží ocenit dobře natočenou akci a fanouškům akce zase nevadí nějaká ta comicsová příchuť. S Bladem byli jednoduše zapomenuti idioti jako Fantom nebo Batmanové od Schumachera, kteří spoléhali na čtenářskou a fanouškovskou základnu comicsových předloh.

Blade dokázal spojit žánry a přesvědčil svět, že comics dokáže film obohatit a že při tom správném přístupu může oslovit i diváky, kteří do té doby o předloze neměli ani tušení. Je možné a vlastně i dost pravděpodobné, že nebýt Bladea, neměl by nikdo odvahu svěřit režii X-Menů Bryanu Singerovi, který z comicsové akce udělal překvapivě chytrý film s jasně čitelným anti-xenofobním podtextem. Místo toho bychom dnes nejspíš měli druhořadou mlátičku s partou kašpárků v barevných kostýmech. Blade je možná béčko. Ale je to sakra důležité béčko. A taky – to jen tak mimochodem - jeden z nejlepších akčních filmů devadesátých let.

A mimochodem, pokud jste si mysleli, že bullet time vymysleli až tvůrci Matrixu, tak se zatraceně pletete.