Alejandro González Iñárritu dokázal globálnímu publiku vnutit svůj styl. Proslavil se svým vlastním rukopisem, zapsal se do dějin specifickou stavbou svých příběhů a na jeho způsob přemýšlení o světě se naladily miliony diváků. Za to všechno si zaslouží uznání, a to i v situaci, kdy se kdekdo přiklání k názoru, že od neústupných uměleckých výpovědí přešel k sentimentálnímu midcultu, nebo snad dokonce i ke kýči. I z amerického traileru je poznat, že Iñárritu měkne a jede na jistotu. Jak už zmínil duro, Biutiful vyznívá co do motivů, formy i konkrétních záběrů jako mix všech předchozích režisérových snímků dohromady. Jenže jejich strůjce je řemeslný virtuóz, který umí do každé miniatury vtlačit spoustu emocí. I s rádoby autentickými kulisami si vyhrává takovým způsobem, že z nich čiší buď audiovizuální vypiplanost, nebo rovnou zvláštní (byť pro někoho lehce podbízivá) magie. Dobrá zpráva zní, že všechny tyhle charakteristiky vytěžila nová upoutávka na maximum. Z neurotického ťukání se klip překlene k podmanivému klavíru, díky němuž si můžete u videa zálibně vrnět a oceňovat tu čistou a nenápadnou, přesto velmi podmanivou trailerovou práci. Zvlášť v HD má nová ukázka takovou atmosféru, že se ji výslednému filmu nebude snadno dohánět.
Veľmi vtipný komentár.
Som zvedavý, či sa po Babeli zlepší , ten ma totiž trocha sklamal.