Jsou filmy, které můžete vidět stokrát a nikdy se vám neokoukají. Instatní klasiky se jim říká a čas od času vás jejich přítomností oblaží některá z tuzemských televizní v neděli odpoledne. Poznáte je ale i podle toho, že podle nich vznikají remaky - často s dobrými herci, kteří mají dojem, že s vlastními obměnami zavedeného scénáře to dotáhnou do „vítěznějšího“ konce. Bezva finta se dočkala remaku už pět let po svém vzniku (pod názvem Rychlá změna, což je i název románové předlohy). Ale protože Bill Murray – iniciátor celé taškařice - tenkrát nesehnal ochotného režiséra (snad to přirozeně všem přišlo moc brzy), postavil se před i za kameru sám. Výsledek jen zdůrazňuje, jak je originál kvalitní, vtipný a nedostižný.

Není se čemu divit – za scénářem stojí z velké části největší guru francouzských komedií, kterého už jsme i v rubrice VIM jedenkráte skloňovali. Ano, voňavou udici pro Belmondův komediální talent nahodil samotný Francis Veber. Po bok mu stačilo připsat svůdnou Kim Cattrall (ano, to je tak hezká paní ze Sexu ve městě) a na vrchol bizarního trojúhelníku usadit Guy Marchanda, který z rolí pseudo-loserů a pošuků asi nikdy pořádně nevyšel. I tady se snaží, seč může, ale šarmantnímu Belmondovi nestačí (a navíc se pozvrací v autobuse).

Alexandre Arcady pak z téhle kombinace tříská maximum. V klasickém „heist“ schématu nechybí velký plán, jeho postupné odhalování, policejní vyjednávání i finální past na diváka. I když to není úplně celá pravda pravda. Tam, kde končí první dějství o velké loupeži, začíná to druhé o velkém úniku. Zde hraje velkou roli i „spencerovský“ tlouštík s fajnovou oranžovou tatrovkou, o kterém si ústřední trojka hrdinů může být jista, že když cítí prachy, jen tak ho někdo nezastaví.

Bezva finta se odvíjí a ke svému závěru doplyne v obrovské naivitě, která je ze všech úhlů pohledu roztomilá. Ale přestože filmu nechybí potřebný nadhled, zároveň se mu pořád dostává i potřebného napětí; bez něj by to ostatně asi nešlo. Belmondo střídá šarm i sílu a v podstatě opakuje to, co vždycky – jen v poněkud více civilnější a více uhlazené formě, která se hodí pro elegána, co si v rámci volného odpoledne dovolí vykrást banku. Stylová komedie nepřekypuje nijak výraznými režijními kvalitami – ale tři herci z ní dokáží vytřískat nonstop zábavu, na kterou se po více než dvaceti letech vzpomíná jen v tom nejlepším.

Škoda, že bankovní lupiče už dnes ve filmech drží pod zámkem málokdo. A když už, nevyhnete se modernímu ražení plnému „spec-ops“, nekompromisních policajtů se zlou minulostí a technických udělátke, o kterých by si v doznívající zlaté éře francouzského filmu mohli nechat jenom zdát. Ano, mluvíme třeba o Spojenci (Spike Lee, 2006), v jehož stínu se Bezva finta jeví jako mírně nedomrlý filmový fracek, jehož nadšení možná trochu předčilo jeho schopnosti (ale jen o fous!). Spike Lee však nikdy nezapře (a jestli ano, bude lhát sám sobě), že si od něj kdysi hodně vzal a před nedávnem určitě i hodně opisoval. Ano, na některé klasiky z osmdesátek se prostě nikdy nezapomíná.